Jsou letadla, která se zapíšou do historie svými výkony. A pak jsou letadla, která se do paměti lidí zapíšou tím, že se kolem nich odehrál kus života. Přesně takový byl větroň VT-425 Šohaj OK-5430, který po dlouhá léta odpočívá v hangáru na letišti Slezského aeroklubu Zábřeh nedaleko Dolního Benešova.
VT-425 Šohaj s registrací OK-5430 vyrobil tehdejší Orličan, národní podnik Choceň, pod výrobním číslem 0627 v roce 1955. Ke dni 17. ledna 1956 byl přidělený Severomoravskému krajskému aeroklubu Ostrava. Sem přišel i se svými „bratříčky“ OK-5428 (v. č. 0625) a OK-5435 (v. č. 0632).[1] V té době ale ještě neexistovalo letiště v Zábřehu u Dolního Benešova, létalo se na původní ploše vybudované v roce 1928 MLL Opava mezi dvorem Moravec a obcí Bohuslavice. Jeden kus tedy šel sem, druhý byl přidělený na letiště Ostrava-Hrabůvka a třetí, právě 5430, dostali svazarmovci v Krnově. Zde létal až do léta roku 1953, kdy bylo rozhodnuto o vyřazení všech Šohajů z registru (OK-5430 byl zrušený 15. srpna 1973 pod č. j. 2771/73) a jejich fyzické likvidaci v dílnách letiště Zábřeh u Dolního Benešova. A právě sem teď vypravíme a budeme sledovat zajímavý příběh jednoho letadla, které se zásluhou několika odvážných zachovalo dodnes. Úředně OK-5430 už dávno dosloužil. Jenže ve skutečnosti jeho příběh roku 1973 zdaleka neskončil.
Dědek mezi šestnáctiletými
„Sám jsem ho už v provozu nezažil,“ vzpomíná dnes Aleš Stratil, bývalý plachtař Slezského aeroklubu Zábřeh a pamětník časů, které už nikdo nevrátí, a se znatelným úsměvem ve tváři pokračuje: „Do elementárního výcviku jsem nastoupil až v roce 1975. Bylo mi sedmadvacet let. Mezi samými šestnáctiletými kluky a děvčaty jsem byl bezkonkurenčně nejstarší. A protože na letišti přezdívky vznikaly rychle, začali mi říkat prostě ‚dědek‘.“
Na jedné ze starých fotografií z pozůstalosti bývalého kolegy-pilota aeroklubu je zachycen právě Šohaj OK-5430 ještě v době své služby v Zábřehu. Jeho poslední lety se odehrávaly právě zde, napůl cesty mezi Ostravou a Opavou. Sedí v něm další legenda zdejšího létání Přemysl Kačena. Když dosloužil, měl podle tehdejších předpisů Svazarmu skončit rozřezaný a spálený. Takový byl osud většiny vyřazených větroňů. Jenže tady se stalo něco jiného.
„Nikdo ho nerozřezal. Jen se z něj vyndaly budíky a odstavil se rozebraný do kouta plachtařského hangáru. Nechyběl na něm jediný čep ani závlačka. Kdyby se složil, byl by okamžitě kompletní,“ vzpomíná Aleš Stratil. Jednou, někdy v roce 1976, když počasí nepřálo létání a místo startů se muselo hledat jiné zaměstnání, rozhodl vedoucí elementárky, že se v hangáru složený větroň stane učební pomůckou plachtařů.
„Na tom Šohaji jsme se učili skládání větroně. Všechno bylo na svém místě, takže to byla ideální škola. A protože venku bylo mizerně, pár z nás se s ním vyfotilo. Já sedím v kabině s naší instruktorkou Dášou. Když se na tu fotografii podívám dnes, je zajímavé, že tři kluci z ní létají dodnes,“ vypráví nad snímkem Aleš. Jsme udiveni, že fotografie je barevná, to přece jen v té době nebylo tak běžné jako dnes. A Aleš hned vysvětluje i to: „Barevná fotografie vznikla původně jako diapozitiv. Diáky se po letech začaly kazit, tak jsem se snažil zachránit alespoň to, co šlo. Fotografie z diapozitivu tak vznikla až mnohem později.“
Když se v hangáru rodily nápady
Jakmile se počasí trochu umoudřilo, začala fungovat letištní fantazie. „Odpoledne jsme začali vymýšlet bejkárny. V hangáru byla odložená trampolína. Vyplantali jsme z ní gumové lano a zkoušeli jsme s jeho pomocí dostat Šohaje do vzduchu. Vyzkoušel si to každý. Guma ale nebyla dost silná, takže jsme nikdy pořádně neodlepili kola od země. Zato jsme se bavili až do večera,“ vzpomíná plachtař. Byla to přesně ta letištní tvořivost, kterou znal snad každý aeroklub v dobách Svazarmu. Když se nelétalo, vždycky se našlo něco, co stálo za vyzkoušení.
Ani tím ale příběh VT-425 s registrací OK-5430 neskončil. Po letech dostal trup Šohaje další, tentokrát velmi netradiční úlohu.
„Už ani nevím, koho to tehdy napadlo, ale oddělili jsme trup od křídel, která jsme i s výškovkou uložili tak, aby zůstaly bez poškození. Trup byl popsaný všemi možnými nápisy a začali jsme mu říkat Svatbostroj. A za klubovým gazíkem pak objížděl letecké svatby široko daleko. Novomanžele jsme vozili v jeho prostorné kabině. Mladí se bavili, ale starší generace tenhle humor ne vždycky ocenila. Tak jsme toho po čase nechali a trup zase uložili k ostatním částem větroně,“ vrací se Aleš Stratil na letiště před listopadem 1989.
Nevíme přesně, kolik budoucích manželů se v kabině Šohaje svezlo. Ale minimálně jednu svatbu přece jen prokázat můžeme. A dokonce pilota, jehož letecké srdce přivádí do Slezského aeroklubu na Zábřeh dodnes. Vladimír Jirka se oženil 22. srpna 1987 na Slezskoostravské radnici a jak jinak, už novomanželé se z obřadu vraceli v trupu Svatbostroje. Ostatně, snímky, které nám poskytl, mluví za všechna slova…
Polistopadová naděje pro Šohaje
Bylo to v roce 1995. Na mezinárodním sletu historických letadel objevili opavští plachtaři nádherně zrestaurovaný letuschopný VT-425 Šohaj. A vzpomněli si na toho svého, který pořád ležel schovaný, a tak trochu zapomenutý v rohu hangáru. A tehdy Josef Kuchejda prohlásil, že by s tím možná šlo něco udělat.
„Pepík Kuchejda byl mezi námi a vůbec mezi letci pojem. Po roce 1960 musel z politických důvodů odejít z aeroklubu, přesto létání neopustil. Naopak. Po desetiletí jako amatér stavěl vlastní letadla a kluzáky, ačkoli tehdejší režim podobnou činnost často považoval za nepřípustnou. „Postavil snad dvacet různých poletovadel a přitom se úspěšně vyhýbal trestnímu stíhání. U Pepíka nikdy nebylo daleko od slov k činům. A tak jednoho dne Šohaje odvezl do své dílny v Hradci nad Moravicí,“ pokračuje Aleš ve vzpomínání. Bližší zkoumání draku a celého letadla ale ukázalo, že návrat větroně do letuschopného stavu bude mnohem náročnější, než se zdálo. Také Josefu přibývala léta a ubývaly síly. Projekt renovace proto odkládal, až nemoc zastavila jeho srdce nadobro. „Po smrti Pepíka Kuchejdy jeho přátelé Šohaje z dílny odvezli zpět na letiště v Zábřehu a měli ho opět uložit v depozitu hangáru. A tady se ho lze vidět dodnes, spolu s další legendou LF-109 Pionýr OK-3903 (výr. č. 210) zde čekají na svoji novou šanci. A kdo ví, třeba se opravdu jednou objeví nad našimi hlavami a my proti slunečním paprskům budeme číst zřetelné OK-5430.
[1] Do Ostravy ale přišel první Šohaj už v prosinci 1955, a to OK-5405 (v. č. 0602, přidělený do Krnova) a OK-5419 (v. č. 0616).
