8. srpna 1931 spatřil světlo světa ve Vítkovicích klučina, který si životem nese jméno Zdeněk Vantuch. Ano, už je to 95 let od této chvíle. A protože Zdeněk je pravidelným účastníkem setkání Klubu leteckých veteránů Ostrava v útulném prostředí restaurace Aero ostravského hotelu ELMONTEX, nebyl problém si s ním chvilku povídat.
Už jako dítě sledoval letadla startující a přistávající na letišti v Ostravě-Hrabůvce. Hned v prvních poválečných letech se vyučil řemeslu a záhy nastoupil na pokračovací průmyslovou školu. Při studiu, v roce 1952, se také začal psát jeho letecký životopis:
„Někteří moji spolužáci mluvili o tom, že chodí do aeroklubu, a tak jsem se tam vydal s nimi. V tu dobu sídlili na Hrabůvce hned tři – Hornický OKD, Vítkovických železáren a Budoucnost. Jenže tehdy to bylo trochu jinak než dnes, aby se člověk dostal do výcviku, dostával nejdříve různé práce. A oni sledovali, jak se k tomu staví a co umí. Ale byl jsem přijat do plachtařské elementárky a učil se létání. A pak tehdy došlo ještě k jedné události – k vynucenému sloučení československých leteckých a sportovních organizací do Svazarmu, který se stal jedinou organizací, kde se dalo sportovně létat. Ty ostatní prostě zanikly. Než jsem se nadál, přišel mi v roce 1953 povolávací rozkaz a já musel na vojnu,“ vzpomíná dnes Zdeněk.
Po návratu do civilu se Zdeněk samozřejmě vypravil na letiště. Motorovému létání ho učilo postupně několik instruktorů a jedním z nich byl také budoucí neoficiální mistr světa v letecké akrobacii Vilém Krysta.
„Začínali jsme společně s kamarádem Břéťou Šochem a byli šťastní, že můžeme létat. Mělo to sice i své opačné stránky, já už byl po vojně a Svazarm upřednostňoval výcvik branců pro armádu. Pro něj byly vyčleněny nové C-105, a na nás zbývala jiná, zpravidla starší letadla vyřazená z armády. Nejvíce jsem létal v C-106[1]. Ale létali jsme a já se dostal až ke svému prvnímu sólu. Takže mám v pilotním deníku podpis a stvrzení Viléma Krysty, že jsem se z prvního sóla vrátil s čistou kabinou,“ usměje se Zdeněk Vantuch při této vzpomínce.
Ve svém životě létal s řadou bezmotorových i motorových letadel. Rád vzpomíná na výcvik na kluzáku Grunau Baby nebo dnes už prakticky neznámém větroni Jeřábu, první sólo absolvoval na Krajánku. „To byl asi můj pětadvacátý start a já na sólo musel do Krajánka. Prostě z velkého do menšího kluzáku…,“ komentuje svá letadla a pokračuje těmi motorovými. Na začátku to byly C-105, C-106 a řada pokračuje přes další stroje řady Trenér, Sokola a Meta Sokola až k dvoumotorovým Ae-45 či L-200 Morava. Součet odlétaných hodin přesáhl číslo 2 000.
A u posledně jmenovaného se Zdeněk trochu zasnil:
„To bylo to nejkrásnější éro a určitě i nejhodnější. S tím se nedalo špatně přistát. Člověk se s Moravou ale musel nejdříve naučit, bylo to hodně úkonů před vzletem i před přistáním, ale na létání to bylo fantastické letadlo.“
To už ale bylo později na letišti v Zábřehu u Dolního Benešova, kam se v roce 1962 veškeré svazarmovské létání z Ostravy přesunulo. Zdeněk si také vyzkoušel vrtulníky. Byl ve skupině pilotů, kteří absolvovali výcvik na HC-102, což samozřejmě zase byla akce z popudu „lidové armády“, kdy měli svazarmovští vrtulníkáři plnit podpůrné a průzkumné úkoly. A také plnili třeba při vojenských cvičeních. Mimo to museli nalétat každý rok nejméně 10 hodin.
„Později jsem se přeškolil i na Mi-1 a také se stal vrtulníkovým instruktorem. Zajímavé bylo, že funkci motorového instruktora mi nepovolili z důvodu vysokého věku, ale jako vrtulníkového instruktora mne jmenovali bez problémů. No, prostě ten tehdejší systém byl takový zvláštní, ale nám šlo o létání, tak jsme to tolik neřešili. Nakonec jsem byl i rád, že nejsem motorovým instruktorem, protože ti museli povinně létat s branci výcviky, což zabralo hodně času a často i omezovalo jiné plány,“ posunul se Zdeněk ve svých vzpomínkách někam k roku 1970 a hned přidává i jednu příhodu: „My jsme s vrtulníky létali hlavně tady v kraji, ale jednou mne poslali do Prahy, už ani nevím proč. Když jsem pak měl letět zpět, nedostal jsem ze Kbel povolení. Ptal jsem se, co se děje, a dostal krátkou šokující odpověď: „Je válka.“ No, lekl jsem se, nebudu lhát, ale za chvíli už mi dispečer ze Kbel oznámil, že na trase do Ostravy začalo vojenské cvičení a že mne tedy nemůže pustit. A já na to, že musím do Ostravy, protože musím jít do práce. Zase se odmlčel a pak mi řekl: „Tak v sto metrech až do Brandýsa, a pak na Ostravu.“ A tak jsem nastartoval a než jsem se odlepil, vypnul radiostanici, aby se mi nedovolal, a asi ve sto metrech se vydal na Brandýs. Byl to pěkný let, tehdy mne vůbec nenapadlo, že by se něco mohlo stát. No, dopadlo všechno dobře a já jsem tady.“
Dnes si Zdeněk užívá zaslouženého odpočinku, a i když se mu trochu hůře chodí než před lety, nikdy nevynechá setkání s kamarády, bývalými piloty. „Na setkání Klubu leteckých veteránů Ostrava se scházíme každý druhý týden a jsou to milá setkání. Vzpomínáme, povídáme, společně slavíme narozeniny, s několika kamarády jsme se už bohužel museli i rozloučit, ale vždy je nám spolu dobře a veselo. Jsem rád, že mi zdraví i v pětadevadesáti dovoluje za nimi přijít, neumím si sám sebe představit jako osamělého důchodce, který kouká z okna do parku…“ svěřuje se Zdeněk, který před 13 lety přišel o svoji milovanou ženu, se kterou skoro půl století žil v ostravské části Poruba. „A tak si dělám všechno sám, co jsem neuměl, musel jsem se naučit. Jako jsem se učil kdysi létat, teď jsem se učil třeba vařit nebo prát. Já se snažím být neustálý optimista, doma si pořád zpívám, pískám, musím neustále zaměstnávat ruce i hlavu. Rozladit mne umí snad jen televize, kterou si občas pustím,“ konstatuje se smíchem a plynule se zapojí do povídání s ostatními o létání při vojenském cvičení v roce 1972, kdy zábřežští piloti létali s vrtulníky nad kolejemi a prováděli jejich vizuální kontrolu…
Zdeňku, přejeme ti, ať se tě i nadále drží tvůj skvělý duch, bystrá mysl, neúnavná vitalita a neutuchající optimismus a do dalšího života pevné zdraví. Je nám ctí mít možnost tě potkávat…
[1] Zlín C-106 byl československý poválečný cvičný a výcvikový dvoumístný letoun, který vycházel z německého typu Bücker Bü 181 Bestmann. Vyráběl se v Otrokovicích a sloužil v československém vojenském letectvu, které letadla v 50. letech 20. století začalo předávat do aeroklubů Svazarmu.
