Bezmotorový odbor Slezského aeroklubu Zábřeh v minulosti provozoval a také v současnosti provozuje celou řadu cvičných kluzáků i výkonných větroňů. Už v dobách Svazarmu byli plachtaři na letišti v Zábřehu velmi aktivní složkou sportovního letectví a jejich rukama prošly snad všechny myslitelné typy letadel, které se v Československu objevily. Mezi nimi nechyběla ani legenda L-13 Blaník, který se letos na jaře „dožil“ svých 70. narozenin. Dne 22. března 1956 totiž zalétal pilot tehdejšího národního podniku LET Kunovice Antonín Osvald jeho první prototyp… V Zábřehu za ta desetiletí létalo Blaníků více. V současnosti provozuje jeho nástupce, Slezský aeroklub Zábřeh, dva letuschopné kusy, a to L-13A OK-2718 a jeho mladšího „brášku“ L-23 Super Blaník OK-0226. My se dnes zaměříme na stroj, který se stal v historii aeroklubu prvním letadlem desítek jeho členů, kteří do jeho kabiny usedali (a stále usedají) v rámci svého elementárního výcviku i kondičního létání. L-13A Blaník OK-2718 Tento konkrétní kus L-13A Blaník vyrobil LET, národní podnik Uherské Hradiště a Kunovice, ke konci roku 1981 a zkompletoval jej v prvních měsících roku 1982 s výrobním číslem 827413. Letadlo už neslo přídomek A, tedy jednalo se o kus se zesíleným nosníkem křídel, který se začal sériově vyrábět po „výrobní přestávce“ v roce 1980. Dne 27. dubna 1982 byl zapsán do Registru bezmotorových letadel ČSSR a byla mu přidělena imatrikulace OK-2718. Následně byl předán Aeroklubu Svazarmu ČSSR v Praze, který jím disponoval Severomoravskému krajskému aeroklubu Ostrava se sídlem právě na letišti v Zábřehu u Dolního Benešova. V archivu Aleny Ilčíkové z Brna se uchoval snímek právě z roku 1982, na kterém je vyfocena při návštěvě letiště v Zábřehu a v pozadí je vidět transport OK-2718. I když je fotografie černobílá, je zřetelné, že tehdy byl Blaník v barvě hliníkového potahu a jen s „klasickými“ červenými doplňky, jak byly aplikovány ve výrobě. Teprve později si ho aeroklubáci začali přizpůsobovat k obrazu svému. „V roce 2002 jsme při přípravě na leteckou sezonu rozhodli o tom, že Blaníka upravíme. A tak jsem se pustil do díla. Ne že bych se chtěl nějak chlubit tímhle vlastnoručně dekorovaným eroplánem, ale dal jsem mu modrou barvu a výrazné označení Blaník pod kabinou. Bohužel jsem na to zvolil nevhodnou, otěru málo vzdornou barvu, která postupně mizela, až byl asi kolem roku 2013 Blaník přemalován do současné podoby,“ vzpomíná dnes tehdejší plachtař a člen aeroklubu Aleš Stratil. Blaník se přebarvil Novou podobu letadla vidíme na fotkách. Aleš se ale přece jen trochu zmýlil, protože Blaník v jeho zbarvení nebyl přebarven v roce 2013, ale až později, jak dosvědčuje snímek z letu Libora Mašíka na Silvestra 2014, kde je ještě vidět nápis Blaník na špičce letadla. Až později přišel onen redesign a Blaník začal létat s dnes typickou károvanou směrovkou. Tak, jak ho můžete spatřit i dnes na ploše či nad letištěm. Protože každé letadlo smí létat jen tehdy, když je v odpovídající technické kondici, po celé ty roky se o něj kromě členů aeroklubu starali i odborníci. V minulosti třeba kroměřížská firma Falcon Aircraft s. r. o., která mu provedla celkovou generálku a vlastně mu tak dala možnost létat i v dalších letech. Naposledy se OK-2718 dočkal velké revize a částečné opravy přes zimu 2025, kdy prošel kompletní kontrolou a byl obnoven interiér kabiny. Jeho skvělé letové vlastnosti tak využívají i letošní pilotní žáci a je to jen pár dnů, co si v něm skočily první sólo Ema a Verča, dvě adeptky pilotního umění z letošní elementárky. Zajímavosti o OK-2718 L-13A Blaník OK-2718 můžete vidět ve skutečné podobě na letišti v Zábřehu. Stačí přijít, podívat se a třeba i projevit zájem o seznamovací let či přímo letecký výcvik. Pro ty, kteří ale létat nechtějí, máme dva zajímavé tipy. První, vlastně oba, jsou pro modeláře. Našeho Blaníka můžete mít jako model o rozpětí 2 100 mm. Stavebnici z EPP vyrábí firma LM Model našeho kolegy Libora Mašíka. Toho také najdete na letišti, jak jinak než jako instruktora leteckého výcviku. Model je věrný svému vzoru, má skvělé letové vlastnosti a velmi jednoduchou stavbu. Pokud máte doma zahálející RC soupravu na jeho ovládání, pusťte se do toho. Druhým tipem je jeho papírový model. Rozměrově mnohem menší vystřihovánka modelů L-13A Blaník (ano, opravdu OK-2718) a Z-326 M Trenér z dílny Josefa Gensereka vyšla v časopisu ABC, ročník 40, číslo 12. Dnes už se nejspíše toto vydání koupit nedá, ale určitě můžete uspět s inzerátem nebo na Aukru. Pak můžete mít doma hned dvě letadla, která mají v historii Slezského aeroklubu významné místo.

Před 80 lety byla obnovena pravidelná dopravní letecká linka mezi Prahou a Ostravou. Ostravské letiště Ostrava-Hrabůvka sice sloužilo jako dopravní pro vnitrostátní linky prakticky od svého vzniku v roce 1936, ale po dobu II. světové války mělo jiné nájemce než sportovní aeroklub nebo civilní letecké společnosti. Naštěstí válka dospěla ke svému konci a zdálo se, že i nad letectvím v Ostravě zase svítí slunce… Už 17. prosince 1945 pověřila Veřejná správa technická Ministerstva dopravy ČSR leteckého oficiála Karla Jakla vedením správy letiště Moravská Ostrava a přípravou jeho zapojení do dopravního letectví. O půl roku později, dne 15. července 1946, z letiště v Ostravě-Hrabůvce vzlétl v 6.30 hodin ráno třímotorový letoun Junkers Ju-52 společnosti Československé aerolinie a v 8.10 přistál na letišti v Praze. Letadlo pojalo 14 cestujících. Ostravané se na letiště z kanceláře ČSA u kina Kosmos (dnes Akademický filmový klub – kino Vesmír) dopravovali autobusem. Tehdejší cena letenky činila 850 korun, zpáteční pak 1 530 korun. V následujícím roce získala Ostrava spojení také s Olomoucí, Zlínem a lázněmi Piešťany, o rok později pak s Brnem. Na linkách se objevily i další stroje – krátce původně německý Siebel Si 204 a v letech 1948 až 1958 naopak americký Douglas DC-3 Dakota, později hlavně sovětský Iljušin Il-14. Do Prahy a zpět se dalo létat i službou aerotaxi letadly Aero Ae-45 a L-200 Morava. V Ostravě ale měli zájem také o mezinárodní letecké spojení. To současně vedlo k diskusím s leteckým dopravcem o nutnosti vylepšení leteckého přístavu v Hrabůvce, stavebních úpravách letiště a zlepšení jeho bezpečnosti (nekvalitní travnatá plocha, nedostatečné hangáry, špatné podmínky při horším počasí…). Už v roce 1946, po návštěvě komise leteckého odboru ministerstva dopravy, padl návrh na stavbu úplně nového letiště u Ostravy. I přes velkou snahu o splnění požadavků ministerstva, rozhodnutí vedení města investovat do rozvoje letiště, interpelaci představitelů Ostravy u ministra Ivana Pietora a jeho slib, že letišti pomůže, se Hrabůvka mezinárodním letištěm nikdy nestala (až na drobné výjimky, jakou bylo třeba přistání letadla s delegací ze SSSR). ČSA navíc stále držely místní v napětí hrozbou, že lety do Ostravy ukončí. To trvalo vlastně až do roku 1959, kdy se dopravní letectví přestěhovalo na nově vybudované letiště v Mošnově, dnešní Letiště Leoše Janáčka Ostrava. Pro plochu v Hrabůvce to znamenalo definitivní konec. Záhy odešli i svazarmovci Severomoravského aeroklubu na letiště do Zábřehu a plochu postupně pohltila rozrůstající se ostravská zástavba… I to ale bylo jen dočasné. Pravidelné letecké spojení mezi Prahou a Ostravou skončilo po 83 letech, v lednu 2019. Posledním letadlem na lince přiletělo na Letiště Leoše Janáčka Ostrava 16 cestujících, zpáteční let stroje ATR se 46 místy byl zaplněn z poloviny… Zdroje: https://encyklopedie.ostrava.cz/ a novinové články z let 1946 až 2019Foto: archiv Karla Konečného (upraveno AI)

Jsou letadla, která se zapíšou do historie svými výkony. A pak jsou letadla, která se do paměti lidí zapíšou tím, že se kolem nich odehrál kus života. Přesně takový byl větroň VT-425 Šohaj OK-5430, který po dlouhá léta odpočívá v hangáru na letišti Slezského aeroklubu Zábřeh nedaleko Dolního Benešova. VT-425 Šohaj s registrací OK-5430 vyrobil tehdejší Orličan, národní podnik Choceň, pod výrobním číslem 0627 v roce 1955. Ke dni 17. ledna 1956 byl přidělený Severomoravskému krajskému aeroklubu Ostrava. Sem přišel i se svými „bratříčky“ OK-5428 (v. č. 0625) a OK-5435 (v. č. 0632).[1] V té době ale ještě neexistovalo letiště v Zábřehu u Dolního Benešova, létalo se na původní ploše vybudované v roce 1928 MLL Opava mezi dvorem Moravec a obcí Bohuslavice. Jeden kus tedy šel sem, druhý byl přidělený na letiště Ostrava-Hrabůvka a třetí, právě 5430, dostali svazarmovci v Krnově. Zde létal až do léta roku 1953, kdy bylo rozhodnuto o vyřazení všech Šohajů z registru (OK-5430 byl zrušený 15. srpna 1973 pod č. j. 2771/73) a jejich fyzické likvidaci v dílnách letiště Zábřeh u Dolního Benešova. A právě sem teď vypravíme a budeme sledovat zajímavý příběh jednoho letadla, které se zásluhou několika odvážných zachovalo dodnes. Úředně OK-5430 už dávno dosloužil. Jenže ve skutečnosti jeho příběh roku 1973 zdaleka neskončil. Dědek mezi šestnáctiletými„Sám jsem ho už v provozu nezažil,“ vzpomíná dnes Aleš Stratil, bývalý plachtař Slezského aeroklubu Zábřeh a pamětník časů, které už nikdo nevrátí, a se znatelným úsměvem ve tváři pokračuje: „Do elementárního výcviku jsem nastoupil až v roce 1975. Bylo mi sedmadvacet let. Mezi samými šestnáctiletými kluky a děvčaty jsem byl bezkonkurenčně nejstarší. A protože na letišti přezdívky vznikaly rychle, začali mi říkat prostě ‚dědek‘.“ Na jedné ze starých fotografií z pozůstalosti bývalého kolegy-pilota aeroklubu je zachycen právě Šohaj OK-5430 ještě v době své služby v Zábřehu. Jeho poslední lety se odehrávaly právě zde, napůl cesty mezi Ostravou a Opavou. Sedí v něm další legenda zdejšího létání Přemysl Kačena. Když dosloužil, měl podle tehdejších předpisů Svazarmu skončit rozřezaný a spálený. Takový byl osud většiny vyřazených větroňů. Jenže tady se stalo něco jiného. „Nikdo ho nerozřezal. Jen se z něj vyndaly budíky a odstavil se rozebraný do kouta plachtařského hangáru. Nechyběl na něm jediný čep ani závlačka. Kdyby se složil, byl by okamžitě kompletní,“ vzpomíná Aleš Stratil. Jednou, někdy v roce 1976, když počasí nepřálo létání a místo startů se muselo hledat jiné zaměstnání, rozhodl vedoucí elementárky, že se v hangáru složený větroň stane učební pomůckou plachtařů. „Na tom Šohaji jsme se učili skládání větroně. Všechno bylo na svém místě, takže to byla ideální škola. A protože venku bylo mizerně, pár z nás se s ním vyfotilo. Já sedím v kabině s naší instruktorkou Dášou. Když se na tu fotografii podívám dnes, je zajímavé, že tři kluci z ní létají dodnes,“ vypráví nad snímkem Aleš. Jsme udiveni, že fotografie je barevná, to přece jen v té době nebylo tak běžné jako dnes. A Aleš hned vysvětluje i to: „Barevná fotografie vznikla původně jako diapozitiv. Diáky se po letech začaly kazit, tak jsem se snažil zachránit alespoň to, co šlo. Fotografie z diapozitivu tak vznikla až mnohem později.“ Když se v hangáru rodily nápadyJakmile se počasí trochu umoudřilo, začala fungovat letištní fantazie. „Odpoledne jsme začali vymýšlet bejkárny. V hangáru byla odložená trampolína. Vyplantali jsme z ní gumové lano a zkoušeli jsme s jeho pomocí dostat Šohaje do vzduchu. Vyzkoušel si to každý. Guma ale nebyla dost silná, takže jsme nikdy pořádně neodlepili kola od země. Zato jsme se bavili až do večera,“ vzpomíná plachtař. Byla to přesně ta letištní tvořivost, kterou znal snad každý aeroklub v dobách Svazarmu. Když se nelétalo, vždycky se našlo něco, co stálo za vyzkoušení. Ani tím ale příběh VT-425 s registrací OK-5430 neskončil. Po letech dostal trup Šohaje další, tentokrát velmi netradiční úlohu. „Už ani nevím, koho to tehdy napadlo, ale oddělili jsme trup od křídel, která jsme i s výškovkou uložili tak, aby zůstaly bez poškození. Trup byl popsaný všemi možnými nápisy a začali jsme mu říkat Svatbostroj. A za klubovým gazíkem pak objížděl letecké svatby široko daleko. Novomanžele jsme vozili v jeho prostorné kabině. Mladí se bavili, ale starší generace tenhle humor ne vždycky ocenila. Tak jsme toho po čase nechali a trup zase uložili k ostatním částem větroně,“ vrací se Aleš Stratil na letiště před listopadem 1989. Nevíme přesně, kolik budoucích manželů se v kabině Šohaje svezlo. Ale minimálně jednu svatbu přece jen prokázat můžeme. A dokonce pilota, jehož letecké srdce přivádí do Slezského aeroklubu na Zábřeh dodnes. Vladimír Jirka se oženil 22. srpna 1987 na Slezskoostravské radnici a jak jinak, už novomanželé se z obřadu vraceli v trupu Svatbostroje. Ostatně, snímky, které nám poskytl, mluví za všechna slova…   Polistopadová naděje pro ŠohajeBylo to v roce 1995. Na mezinárodním sletu historických letadel objevili opavští plachtaři nádherně zrestaurovaný letuschopný VT-425 Šohaj. A vzpomněli si na toho svého, který pořád ležel schovaný, a tak trochu zapomenutý v rohu hangáru. A tehdy Josef Kuchejda prohlásil, že by s tím možná šlo něco udělat. „Pepík Kuchejda byl mezi námi a vůbec mezi letci pojem. Po roce 1960 musel z politických důvodů odejít z aeroklubu, přesto létání neopustil. Naopak. Po desetiletí jako amatér stavěl vlastní letadla a kluzáky, ačkoli tehdejší režim podobnou činnost často považoval za nepřípustnou. „Postavil snad dvacet různých poletovadel a přitom se úspěšně vyhýbal trestnímu stíhání. U Pepíka nikdy nebylo daleko od slov k činům. A tak jednoho dne Šohaje odvezl do své dílny v Hradci nad Moravicí,“ pokračuje Aleš ve vzpomínání. Bližší zkoumání draku a celého letadla ale ukázalo, že návrat větroně do letuschopného stavu bude mnohem náročnější, než se zdálo. Také Josefu přibývala léta a ubývaly síly. Projekt renovace proto odkládal, až nemoc zastavila jeho srdce nadobro. „Po smrti Pepíka Kuchejdy jeho přátelé Šohaje z dílny odvezli zpět na letiště v Zábřehu a měli ho opět uložit v depozitu hangáru. A tady se ho lze vidět dodnes, spolu s další legendou LF-109 Pionýr OK-3903 (výr. č. 210) zde čekají na svoji novou šanci. A kdo ví, třeba se opravdu jednou objeví nad našimi hlavami a my proti slunečním paprskům budeme číst zřetelné OK-5430.        [1] Do Ostravy ale přišel první Šohaj už v prosinci

Laureátkou letošní Ceny Jiřího Kobrleho se stala Jiřina Lockerová-Stoklasová – československá reprezentantka a mistryně republiky v letecké akrobacii, účastnice několika světových soutěží, tvůrkyně a vedoucí osobnost nejprve dívčí akrobatické trojice a posléze slavné čtyřky v Olomouci a vůbec jedna z nejvýraznějších osobností našeho ženského sportovního létání. Představovat tuto dámu letecké komunitě je nejspíše oním pověstným nošením dříví do lesa. Jiřina se zcela určitě nesmazatelně zapsala do historie sportovního létání a také její životní příběh po boku další sportovní legendy, akrobata Jiřího Stoklasy, je určitě známý. Sportovní kariéra Jiřiny Lockerové-Stoklasové je nejvíce spjata s Olomoucí a tamním letištěm. Právě tam založila ryze dívčí akrobatickou skupinu, která se přerodila do létající legendy. Zprvu na letadlech C-104 a posléze na Trenérech nejprve tři a posléze čtyři děvčata Jiřina Lockerová, Marie Loskotová, Eva Krenčová a Drahuše Číhalová udivovala precizní pilotní dovedností na desítkách leteckých dnů doma i v zahraničí. Už méně je známá je její ostravská životní epizoda, kdy jsme se s Jiřinkou mohli potkávat na letišti tehdejšího Severomoravského krajského aeroklubu Svazarmu Ostrava v Zábřehu u Dolního Benešova. A protože osud či jiná nám lidem neviditelná síla přináší do našich životů neustálá překvapení, stalo se, že se cesty autora těchto řádků protnuly také s touto legendou. Důvodem návštěvy Olomouce měla být výstava Flora Olomouc. Ale nestalo se. Místo toho jsme s manželkou zajeli „pokecat si“ na letiště, přesněji do tamního letištního muzea Aviatik-es. S jeho provozovatelem Jirkou Prokešem a dalšími jsme si povídali o Masarykově letecké lize a olomouckém létání (které bylo s tím opavským před II. světovou válkou hodně propojené), když se otevřely dveře a vešla dáma, u které bylo hned jasné, že je na letišti doma. Pak padlo její jméno a mně se rozbušilo srdce – Jiřina Lockerová-Stoklasová. A už to v mé hlavě jelo: pilotka, letecká akrobatka, mistryně republiky, reprezentantka ČSSR v letecké akrobacii, mistryně sportu, účastnice několika mistrovství světa a mnoha dalších soutěží, tvůrkyně a vedoucí legendární dívčí akrobatickou čtyřky… To není možné, je to jen pár dní, co jsem narazil na její fotku, jak si na letišti v Zábřehu přebírá zlatou medaili a ona tu najednou stojí přede mnou a podává mi ruku… A už to jelo. Dnes až neuvěřitelné historky z létání i jeho zázemí, vzpomínání na soutěže, kolegyňky z dívčí akrobatické skupiny i další létající legendy své doby, mezi nimiž byl i opavský mistra světa v letecké akrobacii Vilém Krysta, vzpomínky na létání na „našem“ letišti v Zábřehu, létání nad Tatrami, na přelet do Německa s nouzákem a jedinou známou větou v němčině o vášnivém milenci*, nebo třeba přistávání na letišti jen za světla petrolejek… Jiřinka, která později dlouhá léta pracovala v televizi a rozhlase, povídat umí a má o čem. Bylo to moc krásné (a nečekané) setkání a jsem opravdu rád, že mi osud zařídil být ve správnou chvíli na správném místě… Strávili jsme dvě hodiny povídáním a nad fotkami. Ani jsem si nevšiml, že v muzeu mezitím přibylo lidí a všichni poslouchají Jiřinčino vyprávění o krásných létech (a letech) na křídlech. Kontakt Jiřinky, pocházející z Brna, s naším letištěm ale není jen „občasný“. Naopak. Možná, že prvním krokem k tomu bylo vystoupení čerstvé mistryně republiky na leteckém dnu v Ostravě-Hrabůvce v září 1960. Třeba už zde se zrodila myšlenka ke stěhování do Ostravy. Faktem je, že na několik dalších let skutečně Jiřina z Olomouce přesídlila do Ostravy, kde začala pracovat na Krajském výboru Československého svazu mládeže jako tělovýchovná instruktorka. V té době se po pauze způsobené operací opět vrátila k sólové akrobacii a navrátila se také do reprezentace ČSSR v letecké akrobacii. Trénovala právě v Zábřehu. A dál už to známe, od účasti na Memoriálu Viléma Krysty přes mistrovství republiky** až po účast na trojici mistrovství světa (7. místo Coventry 1965, 8. místo Moskva 1966 a 5. místo v Magdeburgu v roce 1968). V roce 1969 se provdala za kolegu z reprezentace Jiřího Stoklasu a skvělý sportovní pár se záhy stal párem rodičovským. Poté se znovu vrátila do Olomouce, kde její kariéra pokračovala… Jiřina Lockerová-Stoklasová měla sice ve startovních listinách uveden Zábřeh jako domovské letiště či příslušnost k Severomoravskému aeroklubu jen několik málo let, přesto se tu stačila zapsat do pomyslné knihy osobností letiště i dnešním pokračovatelů – Slezského aeroklubu Zábřeh. A nejen tady, ale vlastně byla hvězdou všude, kde se ona a její holky objevily. I když občas narazila na mužskou malost, například při mistrovství světa v Coventry, kde se s Evou objevily jako vůbec první ženy a pořadatelé jim dávali najevo své rozčarování ze ženského elementu v tak ryze pánské záležitosti, jako je vrcholná akrobacie, nedala se a dokazovala, že knipl do rukou žen patří. Letos se stala vůbec první ženou, která si převezme Cenu Jiřího Kobrleho. Ta jí bude udělena při příležitosti Sletu československých letadel, který se koná od 26. do 28. června 2026 na letišti v Kunovicích. Celá akce je pořádána při příležitosti 90 let letectví, přičemž se na jednom místě sejdou stroje československé výroby, v tuto chvíli je potvrzena účast 133 letadel z několika států.„Jsme rádi, že letos toto ocenění převezme právě žena, která svými výkony, odvahou a celoživotní láskou k létání inspirovala generace pilotů a pilotek. Jak sama říká: „Žádný cíl není tak daleko, aby na něj nedosáhla křídla tvých snů.“ Paní Jiřině srdečně gratulujeme a těšíme se na slavnostní předání ocenění během letošního Sletu československých letadel,“ uvedli pořadatelé akce. A my, ať už Jiřinu v Zábřehu pamatujeme či jsme ji zde již nepotkali, se připojujeme. Gratulujeme k udělení ceny a děkujeme za to, co pro náš krásný letecký sport udělala. Pevné zdraví, Jiřinko… Některé článků a fotografií z doby, kdy Jiřina působila v Ostravě a v Zábřehu: *Jen na vysvětlenou – Jiřinku ani holky z reprezentace moc němčina nebavila, a tak se místo vnucovaných frází o míru a budování socialismu učily pro srandu jiné fráze. Třeba prý tu o milenci. A když pak přistála na německém letišti a přišli za ní pořadatelé, vzpomněla si prý právě jen na tuto větu: „Jsi vášnivý milenec.“**To v roce 1967 se konalo přímo na našem letišti v Zábřehu Na mistrovství republiky

Přátelé a sousedé, milovníci letadel a létání, zveme vás na popovídání si o Místní skupině Masarykovy letecké ligy (MLL) v Opavě a její historii. Konat se bude 5. května 2026 od 18 hodin v opavské Ústřední knihovně Petra Bezruče. Vstup je volný. Je to právě 100 let od založení této nejmasovější letecké organizace v ČSR a také vzniku její místní skupiny v Opavě. Zaměříme se na okolnosti založení zdejší organizace, její vývoj a činnost, zrod skupin MLL v okolí, ustanovení Moravsko-slezské (Opavské) župy MLL a osudy až do zrušení německými okupačními úřady. Připomeneme si některé osobnosti, jako např. generál Jindřicha Hanáka a další osobnosti působící v letectví (na činnosti opavské MLL se podílela řada zajímavých osobností, propojující tuto organizaci se školstvím, armádou, skautem atd.) i počiny, které se v Opavě a okolí pod hlavičkou MLL konaly. Pokud vás trochu bere letectví či historie Opavy, budeme rádi za vaši přítomnost i zpětnou reakci…

Život na letišti vždy byl a je životem plným zážitků a plnění snů. V téměř stoleté historii létání na Opavsku a Ostravsku najdeme spoustu zajímavých příběhů a ještě více zajímavých lidí. A právě těmto událostem a osobnostem se budeme věnovat v seriálu, který zahajujeme tímto článkem, kterým se vrátíme o padesát let zpět, do roku 1975.   „Při Mistrovství Československa v letecké akrobacii někdy v polovině 70. let¹, které jsme v Zábřehu pořádali, byla účast okolo dvaceti pilotů a letadel. Všechny soutěžní stroje byly řady Trenér, hlavně tehdy speciály 526 Akrobat. I když tehdy vlastně 525 byly jedinými dostupnými akrobatickými speciály, ty zahraniční byly pro naše piloty nedostupné, byly už vlastně na hranici svých možností, při letovém obratu strmého stoupání udělaly tak dva tři výkruty a ztratily rychlost. My jsme sice už věděli, že Moravan začal zkoušet nový letoun, ale ještě jsme ho nikdy na vlastní oči neviděli. Já jsem na soutěži pomáhal rozhodčím a sledoval jsem jednotlivé lety, sbíral bodová hodnocení a zadával je do tabulky. Najednou jsem uslyšel zvláštní zvuk motoru, a protože zrovna ve vzduchu nebyl žádný soutěžící, trochu mne to zarazilo. Otočil jsem se a koukám, že se od Opavy blíží nějaký lesklý bod. Za chvíli už byl blízko a bylo to letadlo, které jsem ještě neviděl, celé stříbrné, evidentně akrobatický stroj. Byl to úplně nový Zlín Z-50 s motorem Lycoming² – proto ten neznámý zvuk – a pilot nalétal napříč dráhy od Hrabyně přímo na otevřený hangár, před kterým stála soutěžní letadla. Už jsem myslel, že chce vletět rovnou dovnitř, když pilot přitáhl, prudce to zvedl a snad kolmo s několika výkruty zmizel nahoru. Proti 526 to byla síla… To bylo první setkání s letadlem Z-50.“ To jsou slova vzpomínek Dušana Šamaje, člena Slezského aeroklubu Zábřeh. Nejspíše by se ono mistrovství ČSSR stalo jen jedním z řady národních šampionátů, byť ozdobené slavnými jmény jeho vítězů. Ale nebylo a nás trápila otázka, jak to bylo s tou padesátkou? Přílet Z-50 a jeho ukázka na šampionátu v Zábřehu je zajímavý hlavně z toho pohledu, že se jednala o jedno z prvních nebo možná i vůbec první veřejné předvedení nového Z-50 na veřejnosti. S odpovědí na některé detaily nám pomohl letecký historik a znalec továrny v Otrokovicích Michal Orlita: „Podle záznamů se jednalo o třetí stavěný kus s imatrikulací OK-072³, v jehož kabině seděl zalétávající pilot Petr Šupák. Zlín odstartoval v Otrokovicích v 11:30 hodin, odletěl do místa konání mistrovství, zde měl cca desetiminutovou leteckou ukázku, poté sedl a stal se předmětem velikého zájmu všech na letišti. Kolem půl čtvrté odpoledne znovu Petr Šupák odstartoval a nasadil kurz na domovskou továrnu, kde v 16:10 opět přistál.“ Podle dokumentace se jednalo o jedinou návštěvu Z-50 v době konání MČSSR a to dva týdny před oficiální premiérou letadla na Brněnských strojírenských veletrzích a ukázce na letišti v Brně-Tuřanech. X. mezinárodní mistrovství ČSSR v letecké akrobacii, konané 4. – 7. září 1975⁴ na letišti v Zábřehu u Dolního Benešova, se vydařilo jak po sportovní stránce, tak i po stránce pořadatelské. Konalo se sice v roce 1975, ale přesto bylo zařazeno mezi akce k 750. výročí města Opavy (to připadlo na rok 1974) a správně pak na počest 30. výročí osvobození republiky. Samozřejmě se vše odehrávalo pod záštitou Městského národního výboru KSČ v Opavě.  My teď pomineme v té době nezbytnou přítomnost představitelů vládnoucí KSČ na různých úrovních a jejich proslovy, účast zástupců ÚV a KV Svazarmu a další ideologické záležitosti socialistické republiky, včetně dobové rétoriky, a zaměříme se na sportovní fakta. Snad jen připomeneme, že všichni účastníci museli „dobrovolně“ podepsat prohlášení, kterým odsuzovali události v Chile, kde se vlády násilně zmocnila fašistická chunta, protestovali proti fašizaci tohoto státu a žádali svobodu pro chilské vlastence a všechen jeho lid. Taková byla doba normalizace…   Závody se konaly ve dvou výkonnostních kategoriích A a B. Startovní pole kategorie A tvořilo 16 závodníků a vedle domácích, tedy českých a slovenských letců (z toho jedna žena-pilotka Olga Kovačičová z Bratislavy) se ho zúčastnili vždy dva akrobaté z NDR a Polska. Mistrem republiky se stal Ivan Tuček (Jaroměř, 12 417,8 bodu), 2. místo Jiří Kobrle (Jičín, 12 391,2 bodu) a třetí pak Jiří Pospíšil (Rakovník, 12 382,3 bodu). Ze zahraničních letců skončil 5. Polák Staš a 6. Němec Jurk. Více se o průběhu dozvíte z přiložené fotografie, kde akci popisuje redaktor J. F. Šára v časopisu Letectví + kosmonautika. Nižší kategorie B byla vyloženě československou záležitostí a mezi 11 startujícími byla i jediná žena Emília Novotná z Očové. Pořadatelský aeroklub reprezentoval ve výkonnostní kategorii B pilot Jan Vavřík. Tehdy pětadvacetiletý pilot byl v civilním životě technik LNH v Chuchelné, létal šest let a měl nalétáno 280 hodin. Startoval stejně, jako většina ostatních, na Z-526 a jeho zatím největší úspěchem bylo 6. místo na MČSR (myšleno mistrovství Čech a Moravy) v Klatovech. Na domácím nebi mu to ale šlo ještě lépe a svoji třídu vyhrál s 5 560,1 bodu. Druhé místo obsadil Stanislav Záthurecký (Martin, 5 468,0 bodu), třetí pak Jaroslav Vinkelhöfer (Karlovy Vary, 5 414,1 bodu).   ¹ Jednalo se o X. mezinárodní mistrovství ČSSR v letecké akrobacii, konané 4. – 7. září 1975² Jednalo se první prototyp OK-070, výrobní číslo 0001, pilotovaný údajně Jiřím Kobrlem.³ Druhý prototyp Z-50L byl později přestavěný na Z-50LA a odprodán. Z OK-072 se 14. 5. 1980 vydáním OLZ č. 3220  stala OK-FSA. K výmazu z českého LR došlo 19. 3. 1981. Dále měl nosit značky OK-IRK a D-EFHJ. V roce 2018 byl nabízen na prodej pod italskou značkou I-HANS. Majitel jej lehce omladil, uváděl rok výroby 1982. V české rejstříku je u OK-PAJ správně uvedeno 1975, letoun bázuje v Luhačovicích. Zdroj: Michal Orlita. Více o letadle na https://www.orlita.net/z50/⁴ Druhý soutěžní den v pátek 5. září a celé sobotní dopoledne 6. září byl nakonec zrušený, protože celý den pršelo a nebe bylo zatažené mraky.