Pilot Slezského aeroklubu Zábřeh Karel Konečný dnes už sám nelétá. Ve svých 90 letech žije v domově pro seniory v Opavě a ve svém pokoji je obklopen vzpomínkami. Dokonce i triko, které má na sobě při našem prvním setkání, zdobí letecký motiv. Kolem sebe má řadu fotografií a dalších věcí, které jasně říkají: „Tady bydlí pilot!“
Karel Konečný, to je sportovní pilot, letecký badatel, fotograf a neskutečná studna znalostí o dění na letištích v Ostravě a v Dolním Benešově. Má nalétáno na dva tisíce hodin, jak bez motoru, tak s motorem. „Co se divíte, začal jsme jako mladík a létal skoro do svých osmdesáti!“ komentuje to. Na letiště, tehdy v Ostravě-Hrabůvce, kdysi legendární ploše sloužící i dopravnímu letectví, kterou však dnes už nenajdeme, ho přivedl otec, sám aktivní pilot. Malý Karel s ním chodil mezi letce a letadla, občas se s ním nebo jiným pilotem “svezl“: „Táta mne vozil Piperem, který byl v aeroklubu z amerických poválečných přídělů. Letěl jsem s ním několikrát a protože jsem si psal deník, vím, že jsme spolu nalétali deset hodin,“ vzpomíná dnes Karel. Létal také v kořistním Bückeru a dalších letadlech. Lásce k létaní tak prostě propadnout musel.
Sám začal jako každý druhý – plachtařským výcvikem. Zajímavé je, že i když byl Karlův tatínek fanda do létání, který se do elementárky na letišti v Hrabůvce přihlásil už v prvním poválečném turnusu a malý Karel za ním chodil na letiště snad každý víkend, o tom, že se sám stane pilotem, rozhodla žena.
„Nechybělo mnoho, a místo pilotem jsem se stal sportovcem. Já jsem totiž dělal atletiku, ale když jsem studoval průmyslovku, jedna spolužačka chtěla lítat. Jenže potřebovala, aby se do kurzu zapsalo nejméně deset pilotních žáků. A tak začala oslovovat nás, své spolužáky a sehnala několik dalších z naší i sousední třídy. Mezi nimi jsem byl i já. A v roce 1954 jsem se tak stal na Hrabůvce pilotním žákem,“ vzpomínal Karel, který elementárku absolvoval v legendárním Pionýru. Pak se přeškolil na jednosedadlovky, Krajánka, Kmotra a nakonec další z létajících legend, Blaníka. Létal a za tři roky se stal také plachtařským instruktorem.
Jak se říká, každý jednou zkusí pole. Ani Karel nebyl výjimkou a má za sebou asi šest přistání mezi zemědělskou úrodou. Nejvíc ale vzpomíná na nouzák v Prostějově: „Bylo to na Kmotru, už přesně nevím kdy, ale letěl jsem přelet a nemohl najít stoupák, tak jsem si řekl, že sednu v Prostějově. Na vojenském letišti. K klidu jsem přistál, zajel mimo dráhu a šel na věž. Tam jsem otevřel dveře a udivení strážci letiště koukali s otevřenýma pusama: Člověče, kde jste se tu vzal?“ Já s klidem odpověděl: „Přistál, támhle mám éro.“ Nechápali. Ale dovolili mi zavolat na Hrabůvku a za chvíli už mne můj táta vlekl zpět do Ostravy…“
To už se ale nad letištěm v Hrabůvce začaly stahovat mraky a jejich “Hrabůvka“ byla nucena udělat místo nové výstavbě Ostravy. A hlavně byla přesně v ose pro přílety nového letiště v Mošnově. Po jeho dostavění a zprovoznění v roce 1959 se tak sportovní letci nuceně stěhovali do Zábřehu u Dolního Benešova, kde se začalo stavět nové záložní vojenské letiště, ale naštěstí se počítalo s tím, že se stane i zázemím pro spojené aerokluby v Ostravě a v Opavě. Prostor pro létání tak zůstal a to bylo to nejcennější.
„Dobu stěhování jsem ale nezažil, zrovna jsem byl na vojně. Když jsem se vrátil, jedna z mých prvních cest vedla na nové letiště mezi staré kamarády. Začal jsem opět létat bezmotorově a věřil, že se mi podaří a budu zařazený i do motorového výcviku. Ale tehdejší náčelník podplukovník Lindovský byl jiného názoru a než jsem dostal jeho důvěru, trvalo to ještě pěkně dlouho,“ říká Karel Konečný. Ale nakonec se i to povedlo. Karel si udělal také kvalifikaci motorového pilota: „Do osmašedesátého mohli motorově začít létat jenom branci, ale pak se to uvolnilo, a tak jsem si udělal motorový výcvik a létal jsem až do svých osmdesáti let. Mám na kontě přes tisíc plachtařských a tisíc motorových nalétaných hodin,“ svěřil se a dodal, že i když už sám nelétá, vždy se rád s někým z kolegů povozí a zalítá si. Postupně procházel několika typy letadel, od řady Trenérů přes Meta Sokola a získal dokonce tipovku na dvoumotorové Aero 45.
„Byli jsme tehdy skvělá parta, nejen my na letišti, ale celé rodiny. Scházeli jsme se, jezdili na výlety, chodili za zábavou… Bylo to moc fajn i když Lindovský z toho nebyl moc nadšený. Nedávno jsme na vše vzpomínali s Věrkou Vrátnou (v 60. letech jedna z nejlepších plachtařek v Československu, poz. autora). Byla to sice doba, kdy se člověk bál mluvit a byl pořád pod dozorem, ale létání a parta na letišti nám to mnohokrát vynahradila…“ konstatuje Karel, který má i své zdůvodnění, proč je létání tak okouzlující: „Když jste tam nahoře a máte tu neskutečnou volnost, je to nádherné. Ale když se pak podíváte dolů, na zem, připadá vám, že je vše tak krásně uklizené a to je moc uklidňující.“
Karel Konečný byl u všeho, co se na ploše v Zábřehu u Dolního Benešova šustlo a úspěšně propojil své povolání technika s leteckým koníčkem. Od sloučení aeroklubů do jednotného Krajského aeroklubu Ostrava a jeho transformace do Svazarmu až třeba po dostavby hangárů nebo výsadbu stromů. A hlavně byl u létání. Politika nikoho moc nezajímala, důležité bylo létání. Občas je sice omezovali vojáci, kteří plochu měli při cvičení jako záložní letiště, naštěstí to bylo opravdu jen občas. To mělo i drobnou výhodu – armáda udržovala letiště ve stavu, jako kdyby ho zítra potřebovala. Jak Karel říká, létat se dalo, ale dozor armády nad vším a nad všemi se projevoval jinak. „Třeba jsem nemohl fotit, bohužel fotek z let 1960 až 1990 moc není. Byli jsme na záložním vojenském letišti a každý měl strach, že když ho chytí s foťákem, obviní ho ze špionáže,“ pokračuje Karel Konečný.
Zajímavou kapitolou pro Karla byla příprava na vystoupení na Leteckém dnu s armádou v Praze, kdy nad letištěm Ruzyně patřil mezi dvanáct pilotů Blaníku, kteří zde předváděli hromadnou ukázku. „Letěl jsem ve třetí čtyřce, tvořené AK Ostrava, udělali jsme pár akrobatických obratů a pak přišla závěrečná sestupová spirála. Lidé dole byli nadšeni, protože dvanáct kroužících Blaníků, jak sestupovaly, zmenšovaly poloměr a vytvořilo to tak na obloze trychtýř.“ V osmdesátých letech pak byl ostravský aeroklub pověřený přípravou železničních vojáků na logistickou práci v zázemí. Piloti ze Svazarmu létali nad tratěmi, kde vojáci sledovali propustnost železniční dopravy a plánovali přesuny vojsk po kolejích. „Létalo se to jak s vrtulníky Mi-1 a Mi-4, tak třeba s Z-42. Protože vojáci-železničáři nikdy před tím nelétali, stačilo udělat dvě tři zatáčky a ztratili orientaci a při další se poblinkali. A tak jsme my sportovní piloti, vedle létání, byli ještě přidělováni na paluby vrtulníků Mi-4 jako pomoc při navigaci. Vzpomínám na jednoho poddůstojníka, se kterým jsme asi dvě hodiny létali na kolejemi a on si zapisoval a fotil, že už před přistáním povídá: „Musíme znovu, já si nesundal krytku z objektivu!“ Po několika dnech v Zábřehu byl výcvik přesunutý do Prostějova, ale začalo pršet. My nafasovali důstojnické spacáky, zalezli do stanů a krásně se prospali. Pak cvičení zrušili,“ vypráví Karel Konečný jednu z mnoha svých leteckých epizod.
Karel Konečný totiž pro Slezský aeroklub Zábřeh znamenal (a znamená) víc, než jen „jeden ze členů“. Přesto, že to nebylo jednoduché, po celou dobu svého působení zde fotograficky dokumentoval dění a život sportovních letců v Dolním Benešově, zaznamenával neopakovatelné momenty a svědectví z akcí, leteckých dnů, událostí i běžného “aeroklubáckého“ života. Sám tyto dokumenty pořizoval, ale také schraňoval vzpomínky druhých, fotografie a vše, co s historií aeroklubu v Dolním Benešově souvisí. Jeho snem je kniha, ve které všechno předá dalším.
S klubovým kolegou Františkem Tichým vytvořili úspěšnou sportovní dvojici a účastnili se závodů v navigačním létání, sám se pak podílel i na organizaci takových podniků, např. Hutnické aerorallye či Aerorallye Morava. Soutěže létal i s jiným, např. Otou Kašpárkem. Patřil také mezi rozhodčí s mezinárodní licencí FIA pro přesné létání a leteckou rallye. O těchto podnicích také publikoval reportáže v časopisu Letectví + kosmonautika. Pro stránky tohoto periodika rovněž připravoval materiály z oblasti sportovního létání či na téma jeho bezpečnosti.
Ani dnes na létání a lidi kolem nezapomíná. Neuplyne týden, aby na jeho dveře nezaklepala návštěva: „Chodí za mnou kluci, se kterými jsem se na letišti potkával celé roky, nejčastěji Olin Cábel a Jarda Kulveit,“ naznačuje Karel Konečný, že život letce nekončí ve chvíli, kdy naposledy zaklapne překryt kabiny, ale pokračuje do nekonečna. Jen pár dnů před svými devadesátinami se Karel ještě prolétl. Jak jinak, v kabině zábřehské Cessny seděl s „Olinem a Jarinem“. Jako pilot je „svezl“ Jarda Buryan a dokonce je protáhl i Mošnovem v nízkém průletu.
Také devadesátiny oslavil Karel mezi svými. Na pravidelném setkání v Ostravě se sešel s těmi, se kterými prožíval na letišti chvíle radosti i okamžiky méně radostné, spolu pracovali, vyhlíželi správné počasí i létali. Kamarády, se kterými prožil kus svého života. Kdo mohl, přišel mu popřát, zavzpomínat, připít si… Piloti na kamarády nezapomínají ani, když jim věk vzroste do čísel babiček a dědů.
Bohužel, i piloti mají jen jedno zdraví. A to před nedávnem Karlovi podrazilo vlastní nohy. Přesto ti, Karle, držíme všechny palce, aby ses z toho dostal a opět nám při přistání mával z kabiny tak, jak jsi to dělával v minulosti.
