Celkovým desátým místem a pátým ve své kategorii se na sportovní pole vrátil zábřežský parašutista Luboš Babiš. Po pauze, kterou si vyžádala rekonvalescence po lékařském zákroku a kvůli níž musel vynechat například mistrovství republiky, se Luboš objevil na XXVIII. ročníku Priessnitzova poháru v přesnosti přistání. Závod pořádal Paraklub Jeseník na letišti v Mikulovicích (LKMI) ve dnech 22. a 23. srpna 2026. Trochu složitěji se s povětřím nad majestátními Jeseníky vypořádával další z reprezentantů Slezského aeroklubu Zábřeh Petr Stratil, který obsadil konečné 20. místo. Družstvo Slezského aeroklubu Zábřeh nazvané Kobra team skončilo páté. Slezský aeroklub měl v soutěži také své dívčí zastoupení. Katka Špoková si vyskákala celkové 11. místo a Hanka Babišová 15. příčku napříč celým startovním polem. I když žen pod padákem tentokrát nebylo tolik, v ženské kategorii (společně juniorky, ženy i veteránky) získala Katka druhé a Hanka třetí místo, a tedy i další body do Moravského poháru. Klání se již tradičně konalo jak v jednotlivcích, tak v tříčlenných družstvech. Výška seskoků byla opět stanovena na 900 metrů a závodníci mířili na středový disk o průměru 2 cm, který byl umístěn v geometrickém středu doskokové nafukovací matrace o rozměrech 5 × 5 metrů. Měřilo se do vzdálenosti jednoho metru od středu s tím, že hodnoty od 0 do 16 cm byly zaznamenávány elektronicky. Mezi nejlepšími se opět rozhodovalo o milimetry. Celkový vítěz Honza Kopřiva se ve všech doskocích odchýlil od přesného středu v součtu o pouhé dva centimetry, druhý Němec Mattias Oppel o šest centimetrů a třetí Martin Vrána o devět! Jediná žena, která porazila naše zábřežské dívčí duo, se jmenovala Blanka Vojtková a ve všech seskocích „nasbírala“ v součtu 11 cm. Naše holky měly úplně opačný průběh soutěže. Katka Špoková dopadla v prvních dvou seskocích 3 a 3 cm od přesného středu, ale závěrečný seskok jí přinesl „stovku“, tedy dopad mimo měřenou hodnotu. Hanka Babišová naopak pokazila začátek – 100 cm –, ale poté zaznamenala 30 a 3 cm. Luboš Babiš také začal dobře – nejprve 3 a poté 13 cm –, ale při posledním sólovém seskoku zapsal 46 cm. Jak jsme již uvedli, Petr Stratil zápasil s podmínkami nejvíce a zaznamenal 100, 49 a 100 cm. Z pohledu družstev obsadili Zábřežští páté místo před německým celkem Skydive Lausitz, Démoni s Petrem Stratilem pak skončili sedmí. V celkovém pohárovém součtu je Kobra team (Babiš, Babišová, Špoková) na průběžném pátém místě. Petr Stratil, skákající jako člen družstva Démoni, si pak drží šestou příčku. Posledním závodem Moravského poháru 2026 bude soutěž Pohár města Olomouce, která se uskuteční nadcházející víkend (5. a 6. září 2026) při příležitosti 76. výročí parašutismu v Olomouci na letišti Neředín.

8. srpna 1931 spatřil světlo světa ve Vítkovicích klučina, který si životem nese jméno Zdeněk Vantuch. Ano, už je to 95 let od této chvíle. A protože Zdeněk je pravidelným účastníkem setkání Klubu leteckých veteránů Ostrava v útulném prostředí restaurace Aero ostravského hotelu ELMONTEX, nebyl problém si s ním chvilku povídat. Už jako dítě sledoval letadla startující a přistávající na letišti v Ostravě-Hrabůvce. Hned v prvních poválečných letech se vyučil řemeslu a záhy nastoupil na pokračovací průmyslovou školu. Při studiu, v roce 1952, se také začal psát jeho letecký životopis: „Někteří moji spolužáci mluvili o tom, že chodí do aeroklubu, a tak jsem se tam vydal s nimi. V tu dobu sídlili na Hrabůvce hned tři – Hornický OKD, Vítkovických železáren a Budoucnost. Jenže tehdy to bylo trochu jinak než dnes, aby se člověk dostal do výcviku, dostával nejdříve různé práce. A oni sledovali, jak se k tomu staví a co umí. Ale byl jsem přijat do plachtařské elementárky a učil se létání. A pak tehdy došlo ještě k jedné události – k vynucenému sloučení československých leteckých a sportovních organizací do Svazarmu, který se stal jedinou organizací, kde se dalo sportovně létat. Ty ostatní prostě zanikly. Než jsem se nadál, přišel mi v roce 1953 povolávací rozkaz a já musel na vojnu,“ vzpomíná dnes Zdeněk. Po návratu do civilu se Zdeněk samozřejmě vypravil na letiště. Motorovému létání ho učilo postupně několik instruktorů a jedním z nich byl také budoucí neoficiální mistr světa v letecké akrobacii Vilém Krysta. „Začínali jsme společně s kamarádem Břéťou Šochem a byli šťastní, že můžeme létat. Mělo to sice i své opačné stránky, já už byl po vojně a Svazarm upřednostňoval výcvik branců pro armádu. Pro něj byly vyčleněny nové C-105, a na nás zbývala jiná, zpravidla starší letadla vyřazená z armády. Nejvíce jsem létal v C-106[1]. Ale létali jsme a já se dostal až ke svému prvnímu sólu. Takže mám v pilotním deníku podpis a stvrzení Viléma Krysty, že jsem se z prvního sóla vrátil s čistou kabinou,“ usměje se Zdeněk Vantuch při této vzpomínce. Ve svém životě létal s řadou bezmotorových i motorových letadel. Rád vzpomíná na výcvik na kluzáku Grunau Baby nebo dnes už prakticky neznámém větroni Jeřábu, první sólo absolvoval na Krajánku. „To byl asi můj pětadvacátý start a já na sólo musel do Krajánka. Prostě z velkého do menšího kluzáku…,“ komentuje svá letadla a pokračuje těmi motorovými. Na začátku to byly C-105, C-106 a řada pokračuje přes další stroje řady Trenér, Sokola a Meta Sokola až k dvoumotorovým Ae-45 či L-200 Morava. Součet odlétaných hodin přesáhl číslo 2 000. A u posledně jmenovaného se Zdeněk trochu zasnil: „To bylo to nejkrásnější éro a určitě i nejhodnější. S tím se nedalo špatně přistát. Člověk se s Moravou ale musel nejdříve naučit, bylo to hodně úkonů před vzletem i před přistáním, ale na létání to bylo fantastické letadlo.“ To už ale bylo později na letišti v Zábřehu u Dolního Benešova, kam se v roce 1962 veškeré svazarmovské létání z Ostravy přesunulo. Zdeněk si také vyzkoušel vrtulníky. Byl ve skupině pilotů, kteří absolvovali výcvik na HC-102, což samozřejmě zase byla akce z popudu „lidové armády“, kdy měli svazarmovští vrtulníkáři plnit podpůrné a průzkumné úkoly. A také plnili třeba při vojenských cvičeních. Mimo to museli nalétat každý rok nejméně 10 hodin. „Později jsem se přeškolil i na Mi-1 a také se stal vrtulníkovým instruktorem. Zajímavé bylo, že funkci motorového instruktora mi nepovolili z důvodu vysokého věku, ale jako vrtulníkového instruktora mne jmenovali bez problémů. No, prostě ten tehdejší systém byl takový zvláštní, ale nám šlo o létání, tak jsme to tolik neřešili. Nakonec jsem byl i rád, že nejsem motorovým instruktorem, protože ti museli povinně létat s branci výcviky, což zabralo hodně času a často i omezovalo jiné plány,“ posunul se Zdeněk ve svých vzpomínkách někam k roku 1970 a hned přidává i jednu příhodu: „My jsme s vrtulníky létali hlavně tady v kraji, ale jednou mne poslali do Prahy, už ani nevím proč. Když jsem pak měl letět zpět, nedostal jsem ze Kbel povolení. Ptal jsem se, co se děje, a dostal krátkou šokující odpověď: „Je válka.“ No, lekl jsem se, nebudu lhát, ale za chvíli už mi dispečer ze Kbel oznámil, že na trase do Ostravy začalo vojenské cvičení a že mne tedy nemůže pustit. A já na to, že musím do Ostravy, protože musím jít do práce. Zase se odmlčel a pak mi řekl: „Tak v sto metrech až do Brandýsa, a pak na Ostravu.“ A tak jsem nastartoval a než jsem se odlepil, vypnul radiostanici, aby se mi nedovolal, a asi ve sto metrech se vydal na Brandýs. Byl to pěkný let, tehdy mne vůbec nenapadlo, že by se něco mohlo stát. No, dopadlo všechno dobře a já jsem tady.“      Dnes si Zdeněk užívá zaslouženého odpočinku, a i když se mu trochu hůře chodí než před lety, nikdy nevynechá setkání s kamarády, bývalými piloty. „Na setkání Klubu leteckých veteránů Ostrava se scházíme každý druhý týden a jsou to milá setkání. Vzpomínáme, povídáme, společně slavíme narozeniny, s několika kamarády jsme se už bohužel museli i rozloučit, ale vždy je nám spolu dobře a veselo. Jsem rád, že mi zdraví i v pětadevadesáti dovoluje za nimi přijít, neumím si sám sebe představit jako osamělého důchodce, který kouká z okna do parku…“ svěřuje se Zdeněk, který před 13 lety přišel o svoji milovanou ženu, se kterou skoro půl století žil v ostravské části Poruba. „A tak si dělám všechno sám, co jsem neuměl, musel jsem se naučit. Jako jsem se učil kdysi létat, teď jsem se učil třeba vařit nebo prát. Já se snažím být neustálý optimista, doma si pořád zpívám, pískám, musím neustále zaměstnávat ruce i hlavu. Rozladit mne umí snad jen televize, kterou si občas pustím,“ konstatuje se smíchem a plynule se zapojí do povídání s ostatními o létání při vojenském cvičení v roce 1972, kdy zábřežští piloti létali s vrtulníky nad kolejemi a prováděli jejich vizuální kontrolu… Zdeňku, přejeme ti, ať se tě i nadále drží tvůj skvělý duch, bystrá mysl, neúnavná vitalita a neutuchající optimismus a do dalšího života pevné zdraví. Je nám ctí mít možnost tě potkávat… [1] Zlín C-106 byl československý poválečný cvičný a výcvikový dvoumístný letoun, který vycházel z německého typu Bücker Bü

Jméno Petra Mašíka už dávno není mezi sportovními bezmotorovými piloty neznámé. Pětadvacetiletý člen Slezského aeroklubu Zábřeh, profesí letecký mechanik, patří k největším talentům zábřežského plachtění posledních let, působí jako instruktor leteckého výcviku a věnuje se také závodění. Přestože je stále velmi mladým pilotem, má na svém kontě už více než 700 nalétaných hodin. Teď se Petr chystá na cestu do dějiště 14. mistrovství světa juniorů FAI v plachtaření, které se koná od 2. do 15. srpna 2026 v německém Aalen-Elchingenu (Bádensko-Württembersko), kde bude v barvách své země létat v klubové třídě. Účast na světovém šampionátu je momentální vrchol jeho plachtařské kariéry. O právo být členem reprezentačního týmu si řekl v loňské sezoně, kdy se opakovaně probojoval v domácích soutěžích na stupně nejlepších a díky výborným výsledkům si zajistil nejen účast na mistrovství České republiky, ale také nominaci do české reprezentace.   Letošní první závody absolvoval na Jarním poháru Jeseníků v Šumperku, kde ovládl jednu ze tří odlétaných disciplín. Nepřízeň počasí sice pořadatelům nedovolila uskutečnit více soutěžních úloh, přesto Petr znovu potvrdil, že jeho loňská medailová umístění nebyla dílem náhody. Pak už „přesedlal“ do kabiny nového větroně ASW 20 (A)+F s rozpětím křídel 15 metrů, nesoucím imatrikulační značku OK-1623 a soutěžní znak NW. Premiéru s novým strojem měl na společném Plachtařském mistrovství Slovenské republiky 2026 a Plachtařském mistrovství České republiky 2026 v Nitře. V silné mezinárodní konkurenci vybojoval titul 1. vicemistra České republiky a zároveň obsadil celkové třetí místo v hodnocení celého šampionátu. „Do Nitry jsem vlastně jel bez žádných osobních ambic, chtěl jsem se hlavně pořádně seznámit s novým letadlem, které mám od aeroklubu zapůjčené jako reprezentační a se kterým jsem předtím letěl asi třikrát. Proti tomu mému, se kterým jsem létal v předchozích letech, je vybavené vztlakovými klapkami a právě to mne v prvním letu zradilo, protože jsme je špatně používal. Ale pak mi kolega poradil, najednou to fungovalo a já se začal prosazovat ve špičce, což asi vůbec nikdo nečekal,“ vrací se na republikový šampionát Petr Mašík. Nakonec z toho byl výsledek, který v Žábřehu mezi plachtaři nebyl půl století. A mohlo to být lepší, kdyby… Kdyby si Petr nenaplánoval jednu úlohu tak, jak si ji naplánoval. „Bylo to málo zkušeností a já si špatně naplánoval trať i rychlost a výsledkem byla ztráta sedmdesáti bodů. Měl jsem si to předem pořádně zkontrolovat, moje chyba. Teď už to je jedno, ale znamenalo by to první místo,“ komentuje ještě závody Petr, který se nad Zoborom otrkával i v týmovém slétávání. Je to zajímavý paradox, ale pilot trénuje celý rok individuálně sám, ale při závodech musí fungovat jako týmový hráč. Zejména pak, když se jedná o reprezentaci. Podle Petra je při velkých plachtařských závodech tak 30 % úspěchu spolupráce s ostatními a zbytek pak umění jednotlivce.   Teď v červenci létal na plachtařském MČR juniorů (to je určeno sportovcům do věku 26 let, pozn. autora), kde po skvělém začátku pokazil plán druhé úlohy a když v dalším pokračování pořadatelé usoudili, že Petrův přistávací manévr nebyl úplně podle pravidel (udělal přelet nad letištěm, sice v dostatečné výšce, ale přece jen proti pravidlům, pozn. autora), ztratil šanci na medaili i mezi českými juniory. Teď ho ale čeká vrchol letošní plachtařské sezony. Na první dva srpnové týdny tohoto roku se sjede spolu s dalšími 80 sportovními pilotkami a piloty z 23 zemí do Německa k souboji o světové zlato. Teprve až na místě se sejde s ostatními kolegy-reprezentanty ke společnému tréninku, účastníci si totiž mohou od 25. až 29. července vyzkoušet německé nebe při neoficiálním tréninku. Slavnostní zahájení šampionátu je plánováno na 2. srpna a od 3. do 14. srpna se odehrají soutěžní lety. V sobotu 15. srpna budou dekorovaní noví juniorští mistři světa při závěrečném ceremoniálu. Po úspěchu z Slovenska se Petr pro světové klání nepřeceňuje, ale zdravě si věří. „Myslím, že jsem to v Nitře zvládl a ukázal, že jsem se v létání už něco naučil. Nebyla to sice světová konkurence, ale špička České a Slovenské republiky, která s tou světovou celkem drží krok. Byla to pro mne dobrá škola a snad jsem se tam dostatečně otrkal. V Německu si medailový cíl asi nedávám, ale rozhodně se tam nechci nechat zahanbit a chci ukázat, že už něco v kabině umím. Na takové akci a konkurenci jsem ještě nelétal, ale něco tam předvést chci, věřím, že to úplně špatné ode mne nebude, že nějaký výsledek bude,“ soudí Petr Mašík. Jak si Petr a další naši mladí piloti v Aalen-Elchingenu povedou můžete ledovat i vy, a to na webu MS https://jwgc2026.org/.

Na letišti ve Frýdlantu nad Ostravicí se ve dnech 20. až 27. června 2026 uskutečnil 18. ročník plachtařské soutěže FL 2026, kterou tradičně pořádal Aeroklub Frýdlant nad Ostravicí. Závody nabídly pilotům nejen možnost poměřit své dovednosti a získat cenné body do Žebříčku pilotů Aeroklubu České republiky, ale především kvalitní přípravu před dalšími soutěžemi letošní sezony. Jak uvedli pořadatelé, z pohledu historie byl letošní ročník rekordní, zúčastnilo se ho 39 letadel a pilotů. I přes extrémní teploty během některých dnů se podařilo odlétat šest platných disciplín v obou třídách – kombinované třídě s handicapem a klubové třídě s handicapem. Letové úkoly vedly nad územím České republiky, Polska i Slovenska a vedle sportovních výkonů tak soutěž opět naplnila i svůj dlouhodobý cíl – podporovat bezmotorové létání a posilovat přátelství mezi plachtaři. V kombinované třídě měl Slezský aeroklub Zábřeh ve startovní listině hned dvě žhavá želízka – zkušené sportovní piloty Radima Hahna a Antonína Kutálka. A právě Radim skvělým závěrem soutěže vybojoval nejvyšší příčku. Začal čtvrtým místem po první odlétané disciplíně, poté se dokonce propadl na pátou příčku. V pátém letovém dni si však řekl o stupně vítězů svým prvním denním triumfem. Vedoucí pozici si následně udržel i ve zbývajících dvou disciplínách a celkový výsledek už známe. Radim Hahn, držitel stříbrného odznaku C FAI, tak úspěšně zúročil více než dva tisíce nalétaných hodin. Zisk 3 295 bodů mu přinesl celkové vítězství v soutěži. Druhý skončil Jiří Koudelka z Vyškova (3 111 bodů) a třetí domácí pilot Rostislav Stryk (3 054 bodů). Na česko-slovensko-polském pomezí se neztratil ani druhý zábřežský reprezentant Antonín Kutálek. Vybojoval 1 626 bodů, což mu vyneslo celkové deváté místo. Tonda má zkušeností opravdu na rozdávání – ve vzduchu strávil celkem 3 333 hodin na několika typech kluzáků a pyšní se také zlatým odznakem FAI. Byl zároveň nejstarším pilotem celé soutěže a ve svých 83 letech si dokázal poradit i se soupeři o tři desetiletí mladšími. V klubové třídě bojoval také Jaroslav Buryan, sedlající Discus bM WL se sportovním znakem OL. Konkurence zde byla přece jen početnější, a proto je jeho celkové deváté místo velmi cenným výsledkem. Vybojoval si jej ziskem 2 529 bodů, kdy v závěrečné úloze ukázal, že v něm dříme skutečný bojovník a denní trasu Frýdlant – Gruň – Kohútka – Velká Rača – Cáb – Girová – Frýdlant, s délkou letu 193,91 km a rychlostí 123,68 km/h vyhrál. Jarda, který na letišti v Zábřehu vede plachtařský výcvik a současně působí jako zkušební komisař, má nalétáno přes 4 200 hodin a ve své sbírce drží dokonce diamantový odznak C FAI. Celkovým vítězem klubové třídy se stal Jakub Vlk, reprezentující GAC Benešov, který v kabině Discusu b WL nasbíral 3 065 bodů. Za ním se umístil domácí frýdlantský plachtař Pavel Foldyna (3 025 bodů) a třetí skončil kroměřížský Michal Čechmánek (2 929 bodů).

Ve středu 17. června 2026 se zastavila naše letecká srdce zármutkem. Po statečném, ale marném boji se zákeřnou nemocí se na svůj poslední let do neznáma vydal náš kamarád, plachtař Pavel Hon z Opavy. K letectví a na naše letiště ho před lety přivedl jiný koníček – fotografování. Stal se naším klubovým dokumentaristou, který svými snímky zachycoval vše, co se na letišti i nad ním odehrávalo. Jeho fotografie se objevovaly nejen na facebookových stránkách a webu Slezského aeroklubu Zábřeh, ale také na dalších leteckých portálech a ve skupinách věnovaných letectví. Brzy rovněž patřil mezi spottery mošnovského letiště a za letadly neváhal cestovat i daleko za hranice našeho kraje. Stal se velkým fanouškem i osobním přítelem Martina Šonky a poznal řadu českých pilotů, mistrů letecké akrobacie, vojenských i dopravních letců. Pavel zkrátka létáním žil. Byl veselou kopou, člověkem s velkým srdcem, a jeho nenápadná prosba o společnou fotografii se často proměnila v dlouholeté přátelství. Snad každý, kdo se s ním setkal, si odnesl vzpomínku na jeho laskavost, otevřenost a dobrou náladu. Nakonec kouzlu létání podlehl i on sám a stal se žákem plachtařské školy. Pod vedením Jardy Fojtka, Petra Mašíka, Evžena Rychlíka a dalších instruktorů pronikal do tajů bezmotorového létání, úspěšně zvládl teoretické zkoušky a absolvoval i svůj první samostatný let. Pak se ale něco změnilo. Do cesty se mu postavila nemoc. Zpočátku věřil, že na zemi zůstane jen na čas. Osud však rozhodl jinak. Přesto mezi nás na letiště nepřestal jezdit. Rozdával nejen své přátelství a krásné fotografie, ale také ochotu pomoci. Nikdy neodmítl, když někdo potřeboval poradit. Jeho znalosti počítačové techniky i strojařiny mnohokrát pomohly těm, kteří si nevěděli rady. Pavel vždy poradil a často také sám přiložil ruku k dílu. A najednou tu s námi není. Jeho letový deník zůstal otevřený a už ho nikdy nedopíše. Už neuslyšíme jeho pozdrav ani některý z nepřeberného množství vtipů, kterými nás dokázal rozesmát. Už nezachytí svým fotoaparátem vzácné návštěvy na letišti v Zábřehu ani ty, kteří s nimi přiletěli. Odletěl na let bez návratu, na let do neznáma. A my mu na tu cestu můžeme už jen naposledy zamávat. Pavle, bylo nám ctí prožít s tebou alespoň část našeho společného leteckého života. Děkujeme za tvé přátelství, ochotu, úsměv i chvíle, které jsi s námi sdílel. V našich vzpomínkách i na fotografiích, které jsi po sobě zanechal, s námi budeš létat dál.

O víkendu 6. a 7. června 2026 se na letišti v Zábřehu u Dolního Benešova konal již 44. ročník mezinárodní parašutistické soutěže v přesnosti přistání SLEZSKÉ KOPAČKY 2026, který byl současně druhým podnikem letošní série Moravského poháru. Celý projekt je realizován za finanční podpory Moravskoslezského kraje. V letošním roce se této mezinárodní soutěže zúčastnilo celkem 34 závodníků. „Myslím, že Slezské kopačky mají mezi parašutisty stále velmi dobrý ohlas. Tradičně přijeli závodníci z Polska, letos dokonce skákal i zástupce Dánska Milton Bendt a soutěže se účastnili také mladí junioři z ASO parašutismu DUKLA Prostějov. V soupisce najdeme jak české reprezentanty se zisky evropských i světových titulů, tak například Lenku Buršovou, členku rekordní české výpravy z mistrovství Evropy v klasických parašutistických disciplínách v italské Ravenně v roce 2023 a vicemistryni světa z roku 2024,“ popisuje účastníky Hana Babišová, předsedkyně paraodboru Slezského aeroklubu Zábřeh a hlavní pořadatelka soutěže. Počasí závodům tentokrát přálo, snad jen vítr se v některých okamžicích pohyboval na povolené hranici, a tak jak družstva, tak jednotlivci absolvovali všechny plánované seskoky – družstva pět kol, jednotlivci celého pavouka. K tréninkovým i soutěžním seskokům je do vzduchu vynášely hned dva letouny L-60S Brigadýr. Nejlepším týmem se stali JUNIOŘI, tedy trojice „mladíků s letitou zkušeností“ Jan Kopřiva, Zdeněk Hanák (oba Hanácký aeroklub) a Zdeněk Jentschke (Base Praha), přičemž posledně jmenovaný vyhrál i soutěž jednotlivců. Druhé místo a stříbrné medaile patřily družstvu BERUŠKY ve složení Lenka Buršová, Roman Fousek (oba Paraklub Hranice) a Jan Krs (Moravská Třebová). Na třetím místě skončilo družstvo VALAŠI ve složení Martin Kučera (Paraklub Jeseník), Blanka Vojtková (AK Josefa Františka Prostějov) a Karel Štencl (Hanácký aeroklub). Z pohledu nezasvěcených je hodně zajímavý tzv. pavouk soutěže jednotlivců, tedy vyřazovací systém. Do soutěže postoupilo nejlepších 24 závodníků z klání družstev, kteří se následně rozdělili do dvojic způsobem první s čtyřiadvacátým, druhý s třiadvacátým, třetí s dvaadvacátým atd. Do 2. kola postoupili vždy vítězové těchto dvojic, kteří se opět rozdělili do nových dvojic a soutěžili mezi sebou. Vyřazovacím způsobem takto postoupilo do semifinále šest závodníků a na trojici vítězů pak už čekalo velké finále. Jak už bylo uvedeno, celkovým vítězem 44. ročníku Slezských kopaček 2026 se stal Zdeněk Jentschke, který se v pěti skocích odchýlil od přesného středu v součtu pouze o 14 centimetrů. Prvenství Zdeňka, mimochodem také českého reprezentanta na 3rd Open Parachute Championship 2024 v Abú Zabí, asi příliš nepřekvapilo. Stříbrnou na krk si pověsil Ondřej Zvědělík, člen ASO parašutismu DUKLA Prostějov. Také Ondřej, věkem ale tentokrát skutečně junior, si letos na jaře vybojoval medaili na Světovém poháru v Parachute-Ski a následně také bronz na mistrovství světa této kategorie v Rakousku. Třetí příčku si vyskákal dlouholetý účastník Moravského poháru, jinak člen Paraklub Ostrava Pavel Nytra. Členové paraodboru SAZ se Slezských kopaček neujali jen jako pořadatelé a hostitelé, ale také sami s ostatními změřili své síly a dovednosti. Jejich Kobra Team ve složení Kateřina Špoková, Luboš Babiš a Hana Babišová skončil v celkovém účtování devátý (Kateřina dokonce zaznamenala čistou nulu!), a soutěžil také Petr Stratil, který se spojil s Petrem Hlaviczkou a vytvořili dvoučlenný tým Démoni. Nejlépe si tentokrát z domácích vedl Luboš Babiš, který v posledních dvou seskocích minul střed o dva, respektive jediný centimetr, a připsal si tak další body do žebříčku Moravského poháru, kde mu momentálně patří 12. místo. O to větší škoda je nepovedeného třetího seskoku, kdy se od středu odchýlil přesně o jeden metr… „Děkujeme všem závodníkům a rozhodčím za skvělou sportovní atmosféru, a samozřejmě i všem, kteří se na organizování soutěže podíleli. V nemalé míře i našim skvělým pilotům, kteří létali s malými přestávkami od rána do večera. Touto cestou bychom chtěli za organizační tým poděkovat za podporu Moravskoslezskému kraji, pod jehož záštitou se letošní ročník soutěže pořádal, městu Dolní Benešov, a také firmě MarS a.s., která věnovala ceny pro závodníky,“ vzkazuje ještě na závěr Hana Babišová. My už jen doplníme, že další kolo Moravského poháru se bude skákat v Hranicích, kde se ve dnech 20. a 21. června uskuteční 52. ročník soutěže Moravská brána.

Ve středu 10. června 2026 bylo zahájeno společné Plachtárske majstrovstvo Slovenskej republiky 2026 a Plachtařské mistrovství České republiky 2026, které se koná ve slovenské Nitře (letiště Nitra, ICAO kód LZNI). Organizačně závody zajišťuje Slovenský národný aeroklub gen. M. R. Štefánika – Aeroklub Nitra. Na deset dní si pod Zoborem dali dostaveníčko nejlepší bezmotoroví piloti obou zemí, doplnění o účastníka z poněkud vzdálenější destinace – Argentiny. Závody jsou organizovány podle sportovního kodexu a pravidel mezinárodní organizace FAI. Nové mistry Slovenské a České republiky v bezmotorovém létání ve třídách Club Class, 15M Combi Class + 20M Multi-seat Class a Open Combi Class pro rok 2026 budeme znát 20. června večer. V případě většího počtu zrušených letových úloh je však k dispozici ještě 21. červen jako náhradní den. Soupiska účastníků národních šampionátů čítá celkem 69 jmen. Mezi nimi je i Petr Mašík, člen Slezského aeroklubu Zábřeh. Pětadvacetiletý Petr, který v Zábřehu působí také jako instruktor, si svými loňskými výkony na soutěžích vybojoval nejen účast na mistrovství České republiky, ale také pozvání do reprezentace. Přes svůj mladý věk má již nalétáno více než 700 hodin a je držitelem leteckého odznaku „Stříbrné C“. Petr v Nitře létá na svém soukromém větroni ASW 20 (A)+F s rozpětím křídel 15 metrů, nesoucím imatrikulační značku OK-1623 a soutěžní znak NW. Letadlo si pořídil pro tuto sezonu a poprvé se s ním představil na nedávné soutěži Jarní pohár Jeseníků v Šumperku, kde vyhrál jednu ze tří odlétaných úloh. Bohužel více plachtařům nad vrcholy Jeseníků počasí nedovolilo, přesto však Petr naznačil, že jeho loňská umístění na stupních vítězů v několika soutěžích nebyla žádnou náhodou. V Nitře jej však čeká velmi silná konkurence. Mezi startujícími jsou totiž také účastníci květnového mistrovství světa v polském Częstochowa-Rudniki Tomáš Rendla (6. místo) a Jiří Kusbach (10. místo). První soutěžní den se však ani v Nitře nevydařil a pořadatelé byli nuceni denní úlohu zrušit. Snad se tedy plachtařům podaří bojovat o první body již ve čtvrtek. Dění na mistrovství lze sledovat na webu soutěže: https://pmsr.airportnitra.sk/news/ Snad každý, kdo kdy sledoval letící větroň, si v duchu řekl, jak krásný je to sport, plný volnosti a hodin strávených v téměř neomezeném vzdušném prostoru. Jenže jako každá lidská činnost má i létání svou druhou stránku, jejíž neoddělitelnou součástí jsou peníze. Létání něco stojí, a to nyní nemluvíme jen o poplatku za pilotní kurz nebo případném pořízení letadla či větroně. Ani účast na soutěži není z finančního hlediska zanedbatelnou položkou. V případě tohoto společného mistrovství Slovenské a České republiky činí startovné 245 eur. Jeden vlek do výšky 500 metrů stojí pilota 45 eur (v kategorii, ve které soutěží Petr) a ubytování vyjde podle zvoleného typu od 8 eur v kempu až po 45 eur za chatku a noc. Účast na plachtařském mistrovství je tedy také poměrně vysokou sázkou na vlastní úspěch či neúspěch. Informace o cenách a případných finančních prémiích pořadatelé předem nezveřejnili…

V posledních letech stále více letců přichází na chuť letadlům, která brázdila nebe nad Zemí v dávné či méně vzdálené minulosti. Ať už jde o motorové či bezmotorové stroje, na našich letištích se opět začínají objevovat a přitahují pozornost všech, kdo se zrovna nacházejí poblíž. Pečlivě rekonstruované původní stroje i nově postavené přesné repliky připomínají dobu lepeného dřeva, lakovaného plátna a napnutých lanek. Nostalgie starých časů zasáhla naplno i letectví. Také na letišti v Zábřehu u Dolního Benešova, kde sídlí Slezský aeroklub Zábřeh, nejsou „staré dřeváky“ jen vzpomínkou. Naopak. Zejména zásluhou Libora Mašíka a jeho syna Adama zde najdeme létající repliku legendárního SG-38 Schulgleiter či pečlivě opravený větroň Grunau Baby II. V hangáru pak momentálně odpočívá LF-109 Pionýr, dvoumístný školní větroň, na kterém se učily létat první poválečné generace československých plachtařů. Aeroklub má v provozu také další československou legendu, VT-116 Orlík II, který zdejší plachtaři využívají poměrně pravidelně. Ale Zábřeh není Raná ani Straník. Znalec určitě pochopí, co tím autor myslí. Těm, kteří se v historii plachtařiny na našem území příliš nevyznají, tedy osvětlíme, že se jedná o dvě místa, kde před druhou světovou válkou působily Ústřední plachtařské školy Masarykovy letecké ligy. A především o lokality s vhodnými svahy pro svahové létání, odkud se tehdy startovalo přímo do okolního kraje. Zábřeh však žádný takový svah nemá. Není zde možnost letadlo vytlačit nebo vyvézt nahoru a „vystřelit“ jej gumovým lanem do vzdušných proudů. A tak, aby se letadlo bez motoru dostalo do vzduchu, musí využít buď vleku motorovým letadlem, nebo sílu navijáku, který pomocí lana vytáhne kluzák do výšky okolo dvou set metrů. Anebo lze využít způsob, který se na našich letištích objevil rovněž před válkou, ale nástup výkonných a spolehlivých navijáků jej později téměř vytlačil z leteckých provozů našich aeroklubů. Tím myslíme start kluzáku (větroně) pomocí automobilu, takzvaný autovlek. Princip je jednoduchý: za automobil se připevní lano, na jehož druhém konci je zapojen kluzák. Auto se rozjede, uvede letadlo do pohybu a po dosažení potřebné rychlosti se kluzák odlepí od země a stoupá tak vysoko, jak mu délka lana dovolí. Letiště je dostatečně dlouhé, takže automobil má možnost nejen pořádně zrychlit a vytáhnout kluzák do vzduchu, ale také bezpečně zastavit. Vlastně je to podobné jako při aerovleku, jen tažné vozidlo zůstává na zemi a neodlétá pryč. Tato myšlenka zrála v hlavách Adama a Libora už delší dobu. Dokonce si ji před časem vyzkoušeli v praxi a ukázalo se, že funguje velmi dobře. Jedinou nevýhodou je omezená dosažená výška, ale pro létání „kolem komína“ to bohatě stačí. Když nyní dostali pozvánku na letecký den do Žamberku, který se uskuteční 20. června, rozhodli se předvést divákům něco, co se dnes už prakticky nevidí. „Starty pomocí auta sice u nás jsou téměř zapomenuté, ale v zahraničí se provádí dodnes. Už když před lety Jiří Leník, nestor českého oldtimer létání, náš kluzák zalétal, popisoval mi, jak se za autem startuje. A to se uchytilo a záhy jsme to i vyzkoušeli. Použili jsme asi třistametrové lano, ale při řazení auta se vždy trochu vytratila rychlost, a to nebylo pro pilota zrovna příjemné. Zase nám poradil Jirka Leník, který nám ukázal způsob přípravy lana do řasení, a to přineslo o poznání dynamičtější starty. Je potřeba mít lano s určitou pružností a když řidič umí odhadnout rychlost vůči protivětru, letadlo krásně vystoupá vzhůru. Je to o poznání příjemnější jak pro pilota, tak pro letadlo, které se tak snadno dostane třeba do osmdesáti i více metrů výšky,“ popisuje počátky svých pokusů Adam Mašík, který říká, že zatím nejvíce se dostal startem do sto padesáti metrů výšky. Jak dodává, je to konstrukcí Schulgleitera, třeba výkonnější Grunau Baby si vystoupá i 250 metrů jako nic. Tyto výšky pak postačí na let po okruhu okolo letiště, ale třeba i na chycení se v termice a stoupání v teplých bublinách vzhůru. Dnes Adam soudí, že starty za autem jsou pro jeho letadlo nejlepší. Současné navijáky na letištích jsou výkonově opravdu silné a takové malé lehké letadlo, jako je SG-38, by mohlo dojít k úhoně. Proto musí mít vlekař velký cit pro svoji činnost. To samé platí i pro vlečná letadla. Ta jsou schopná táhnout větroně o hmotnosti 500 a více kilo, a tak se Schulgleiterem na laně nemohou využívat své síly naplno, což také třeba snižuje letové vlastnosti letadla. A tak zejména na cizích letištích je pro Adama a Libora start autovlekem vítanou možností. Stačí mít auto s tažným zařízením, domluvit se s řidičem na rychlosti a dalších podrobnostech a může se jít na to. V Žamberku tak ukáží naši piloti jak start za autem, tak i start pomocí gumového lana: „Získal jsem z Německa nové startovací lano, jaká se používala před i po válce, a pokud najdeme na žamberském letišti dost ochotných rukou, budeme také startovat pomocí gumového lana,“ říká ještě Adam a tím i zve nejen na letecký den, ale i zájemce ochotné pomoci se startováním. A my uslyšíme ono zapomenuté volání: „Táhni! Běž! Pusť!“ Myšlenka startu kluzáku pomocí jedoucího automobilu je přitom mnohem mladší než samotná letadla nebo automobily. Zrodila se až ve 30. letech minulého století. V Československu byl průkopníkem olomoucký plachtařský odbor Masarykovy letecké ligy, který na jaře roku 1932 poprvé vyzkoušel a zavedl autostarty kluzáků na letišti Olomouc-Neředín. Tento způsob startu je považován za československý svéráz. S úspěchem byl prezentován na leteckých dnech a dalších akcích a postupně se rozšířil i za hranice republiky. V našem regionu jsou tyto starty známé například z činnosti MLL Slezská Ostrava u jámy Ignát nebo z opavského leteckého dne v roce 1935 na vojenském cvičišti u Laterny. A jen pro doplnění: do Žamberku nemíří pouze Libor s Adamem a jejich kluzák SG-38, ale také zábřežská skupina Follow Me, která předvede ukázku slétanosti a akrobacie čtyř legendárních československých letounů řady Z-226/236 Trenér. I ty jsou dnes považovány za legendy československého sportovního letectví. Jejich synchronizovaný let patří k nejpůsobivějším momentům leteckých dnů a nad Žamberkem tomu určitě nebude jinak.

Krása volného, neomezeného pádu jen pod barevným vrchlíkem padáku, spojená s ideálním načasováním a na milimetry přesně cíleným dotykem země. To jsou soutěže parašutistů v přesnosti přistání. Parašutisté se musí při seskoku přizpůsobit podmínkám, především směru a síle větru, tak, aby dopadli co nejblíže středu vyznačeného kruhu o průměru pět metrů. A že to umí, dokazují výsledky, kdy o pořadí rozhodují centimetry a občas i pouhé milimetry. „Skáče se z výšky jednoho kilometru a uprostřed kruhového doskočiště je terč – molitanová matrace, na které se měří vzdálenost místa dotyku skákajícího od středu terče. Většina závodníků se vejde do kruhu o průměru jednoho metru, ale do vzdálenosti 16 centimetrů od středu se měří elektronicky, protože zde jde opravdu o pouhé centimetry a milimetry,“ vysvětluje Hana Babišová, členka domácího Kobra Teamu a současně předsedkyně paraodboru Slezského aeroklubu Zábřeh. Právě parašutistický odbor Slezského aeroklubu Zábřeh připravuje již 44. ročník mezinárodní parašutistické soutěže v seskoku padákem na přesnost přistání Slezské kopačky. Letos se bude konat o víkendu 6. a 7. června 2026 na letišti Zábřeh u Dolního Benešova. „Jedná se o otevřené klání jednotlivců i tříčlenných družstev a opět se můžeme těšit na sportovní parašutisty především z českých a polských aeroklubů, ale letos se můžeme těšit třeba i na dánského závodníka. Před lety bylo naše letiště jedním z nejvýznamnějších center československého parašutismu. Teď sice jeho sláva trochu pominula, ale tradici tu držíme dodnes a jsme rádi, že na naše akce stále jezdí kamarádi sportovci zblízka i zdaleka. Všichni teď sledujeme předpověď počasí, protože to je nejdůležitější faktor pro zahájení soutěže. Spodní základna oblačnosti totiž musí být alespoň jeden kilometr nad zemí,“ upozorňuje Hana Babišová. Dodává, že v této disciplíně nehrají roli žádné silové parametry, ale čistě umění skákajícího a její atraktivitu zvyšuje i skutečnost, že družstva mohou být smíšená, tedy složená z žen i mužů. Parašutisté začnou skákat už v pátek 5. června po čtvrté hodině odpoledne, kdy jsou na programu tréninkové seskoky. V sobotu pak budou mezi devátou hodinou ranní a osmou hodinou večerní probíhat soutěžní seskoky družstev (pět seskoků) i jednotlivců systémem „pavouk“ (24 nejlepších ze soutěže družstev). Takže šanci na výhru mají v této soutěži opravdu všichni. Přibližně hodinu po ukončení soutěže proběhne vyhlášení vítězů. Neděle je záložním dnem pro případ, že by se soutěž nepodařilo dokončit už v sobotu a bylo by nutné uskutečnit další seskoky. Letošní projekt je realizován za finanční podpory Moravskoslezského kraje, Slezského aeroklubu Zábřeh, města Dolního Benešova a také Aeroklubem České republiky. Diváci jsou na letišti samozřejmě vítáni. Bude pro ně připraveno také občerstvení. Upozorňujeme však, že program soutěže může být z vážných a nepředvídatelných důvodů, například kvůli nepříznivému počasí, rozhodnutím ředitele soutěže pozměněn nebo dokonce ukončen. „Létání v letadle je krásné, ale při skákání s padákem máte naprostou volnost. Pohybujete se v otevřeném prostoru a jen přitahováním řídicích šňůr rozhodujete o tom, jak váš seskok probíhá. Je jen na vás, zda máte chuť na rychlý adrenalinový sestup s přistáním, při kterém se sklouznete po trávě, nebo třeba na pomalé kroužení vzduchem a měkké dosednutí na zem. Je to bezpečný sport, který přináší nejen nádherné pocity ve vzduchu, ale jako bonus i mnoho dalších znalostí a dovedností. Tak klidně přijďte a zeptejte se, rádi vás mezi nás přivítáme,“ vzkazuje závěrem šéfka zábřežských parašutistů. Případné další dotazy a akreditace směřujte na předsedkyni paraodboru SAZ Hanu Babišovou, tel: 737 311 275, e-mail: zabrehpara@volny.cz

Není to jednoduchá ani krátká cesta. Získat pilotní průkaz na letadlo znamená věnovat tomu nejen hodiny studia a získávání teoretických znalostí, ale především osvojování si praktických dovedností létání. Znamená to trávit víkend co víkend na letišti, protože (nejen) plachtaři si musí pomáhat a jeden bez druhého se do vzduchu jen tak nedostane. Aby se jeden dostal „nahoru“, musí mu ostatní pomoci při startu i přistání. A pak jim to zase musíte oplatit vy. Teprve poté je pilotní žák připraven splnit všechny podmínky a složit teoretickou (písemný test) i praktickou zkoušku, tedy let pod bedlivým dohledem zkušeného komisaře. Bezmotorový odbor Slezského aeroklubu Zábřeh se teď může pochlubit prvním letošním absolventem základní letecké školy, tzv. elementárky. Stal se jím Honza Hora, který úspěšně zvládl závěrečný let v neděli 24. května. Po přistání mu jako první blahopřál vedoucí leteckého výcviku Jarda Buryan, který ještě několik minut předtím bedlivě sledoval Honzovo počínání ve vzduchu. A vzápětí už na svém tělo pocítil studenou sprchu – to ho spolužáci a kolegové přivítali na zemi několika vědry chladivé vody. Cesta k pilotnímu průkazu pro Honzu, kterého na letišti každý pozná na dálku podle jeho neodmyslitelné tropické čapky, opravdu nevedla přímo. Přihlásil se a začal už v lednu docházkou na teoretické přednášky. Poté, když počasí dovolilo, absolvoval první seznamovací let a vydal se na cestu praktického leteckého výcviku. Jenže ne všechno šlo tak, jak mělo. I když se ještě v roce 2025 úspěšně popasoval s nástrahami písemného testu, celý proces se protáhl do další sezony. Na jaře letošního roku si znovu osvěžil teorii, následně se rozlétal (kdo nelétá, ztrácí návyky podobně jako řidič bez pravidelného řízení) a výsledek už známe – teď Honza čeká, až mu Úřad pro civilní letectví vystaví novotou vonící pilotní průkaz plachtaře. „Je to nádherný pocit, naplnění mého snu. Já ani neumím popsat, co to pro mě znamená a jak jsem šťastný, že jsem zkoušku zvládl. Je to opravdu skvělý pocit. Sice mě trošku mrzí, že jsem z naší elementárky první, kdo došel až na konec, ale věřím, že kluci, kteří začali se mnou, to brzy také dokončí a i oni dostanou svůj pilotní průkaz,“ říká s ještě viditelnou emocí v hlase Honza. I z toho je patrné, že to pro něj nebyla jednoduchá cesta. Je také studentem a připravuje se na kariéru leteckého technika. Skloubit studijní povinnosti s pravidelným leteckým výcvikem není vždy jednoduché, zvláště když jsou tu i požadavky rodičů a dalších členů rodiny. Honza bude samozřejmě pokračovat dál. V aeroklubu našel skvělé kamarády, kteří mu pomáhají a podporují ho, a za sebou má vlastně teprve první stupínek pomyslného žebříku do oblak. Dosud létal na legendárním československém větroni L-13A Blaník a jeho bratříčkovi L-23 Super Blaník, nyní se však zapojí do pokračovacího výcviku spojeného s přeškolováním na další typy kluzáků a větroňů. Uvažuje také o létání na motorových letadlech. A kdo ví, třeba jednou usedne i do kokpitu velkého dopravního letadla, stejně jako někteří z jeho aeroklubových kolegů. Létání je opravdu sportem, kde to bez druhých nejde. Také Honza už dobře ví, co pro pilota znamenají přátelé: „Chtěl bych poslat mé poděkování všem členům aeroklubu, především instruktorům, za to, že měli se mnou trpělivost, zvláště pak Jardovi Fojtkovi, Peťovi Mašíkovi, Evženu Rychlíkovi a Honzovi Návratovi. Od nich jsem nasával vše, co mi pomohlo až k pilotnímu průkazu. Také musím poděkovat za skvělou podporu a přátelství Pavlu Honovi a velmi děkuji zkušebnímu komisaři Jaroslavu Buryanovi. A také mé rodině, protože pochopení a podpora těch nejbližších je opravdu důležitá,“ vzkazuje mladý pilot těm, kteří ho v uplynulých měsících na cestě za snem provázeli. Pokud by někdo chtěl s létáním začít vážněji a vydat se na pilotní cestu podobně jako Honza, může kdykoliv o víkendu přijít na letiště v Zábřehu u Dolního Benešova a domluvit se přímo se členy Slezského aeroklubu. Od ledna 2027 pak bude možnost nastoupit do plachtařské elementárky, kde získá první letecké zkušenosti. Věk přitom nerozhoduje – výcviku se účastní jak náctiletí, tak lidé kolem šedesátky. Důležité jsou zdravotní způsobilost a chuť létat. Pokud leteckému žákovi ještě není 18 let, je kromě lékařské prohlídky nutný také souhlas rodičů. Aeroklub nabízí také možnost seznamovacího letu v některém ze svých motorových letadel – ať už půjde o klasickou Cessnu, nebo ultralehký letoun Alto, který je nejnovějším strojem v letovém parku aeroklubu. Tyto lety umožňují proletět se nejen nad Opavskem a Hlučínskem, ale také například nad Jeseníky či Beskydami. Jejich absolvování je však třeba domluvit individuálně. Veškeré informace jsou uvedeny na těchto webových stránkách v části Letecký výcvik.